Několik slov úvodem Události, jež válce předcházely Stav a výzbroj armády rakouské Pruská armáda První pověsti o válce Počátek války Bitvy u Trutnova a Náchoda Bitva u České Skalice Boje u Mnichova hradiště a jičína Srážka u Dvora Králové n. Lab. Bitka u Svinišťan Benedek s armádou ustupuje Nedostatek vody Setkání s bratrancem Uprchlící z pohorských obcí Před velikou bitvou Rozhodná bitva u Chlumu dne 3. července Postavení armád a bitevní rozkazy Krvavý boj o les Svíb Před katastrofou Útěk obyvatelstva Armáda pruského korunního pronce zasahuje v boj Bitka o ves Máslojedy Boj o Chlum a ústup rakouské armády Prudké a krvavé jezdecké srážky Dělostřelectvo kryje obětavě ústup své armády Utěk rakouské armády Smutná bilance války Jak to vypadalo doma, ve vsi, na poli a v lese po válce Nouze o potraviny Lupiči Jak se zacházelo s raněnými Pohřbívání mrtvých Rozbitá stavení Hyeny bojiště Různé příhody poválečné Příšera cholery Škody způsobené zemědělcům Poškozené lesy Doslov

Několik slov úvodem

Veškeré vypracování mé se zakládá na zcela správných údajích. Sám jsem byl svědkem této války. Narozen 9. Února 1860, navštěvoval jsem již ve školním roce 1865 až 1866 obecnou školu v Hoříněvsi. Na svůj věk jsem byl tělesně i duševně značně vyvinut. Později jsem se snažil nabývat vědomosti, o všem co s válkou souviselo. Vyzvídal jsem o tom na svém otci, jenž sice o bitvě utekl před Prusy , avšak 5. Července se již vrátil domů a po 14 dnů řídil jako "partafír" zakopávání mrtvol v lese Svíbu. Vyzvídal jsem od všech lidí vůbec, kteří za války setrvali doma a od všech jiných, kteří mohli něco pravdivého vypravovat. Nejvíce jsem se dozvěděl od mého, o čtyři roky staršího bratra Václava, který po válce celý čas pohřbívání padlých vojínů zdržoval se u otce, jenž pohřbívání řídil a zvláště les Svíb ve společnosti dalších starších chlapců celý prolezl.

Když roku 1883 vydal dr. Otakar Jedlička knihu "boje v Čechách a na Moravě za vály roku 1866", studoval jsem z tohoto jedinečného českého díla vedení a pohyb obou armád. Dříve však četl jsem spisy Německé: "Koniggratz" od Bleibtreue, "Der Kampf um den Swibwald" od plukovníka 27. Pruského pěšího pluku Poláka Zichlinského, jenž se svým plukem v lese Svíbu bojoval, dále "paměti podmaršálka barona Mollinariho", který velel IV. Armádnímu sboru rakouskému v lese Svíbu, německy psané a ještě jiné drobné spisy. Můj zájem o krvavé drama nezůstal utajen a já byl po léta vyhledáván od turistů a žádán za provedení a vysvětlení na bojišti. A tak jsem měl příležitost, od Prusů i Rakušanů, kteří tu válku prodělali, dozvědět se o věcech, které v žádné knize nejsou zaznamenány. Službu průvodce jsem konal vždy jen z ochoty. Velký zájem ke všem památkám z této války se zakořenil pevně v mém srdci i tím, že jako útlý chlapec jsem viděl ony hrůzy a slyšel sténání a křik raněných vojáků a pak přemýšlel jsem, co tisíců nejlepších zdravých mužů v jarém věku padlo za oběť násilné smrti a bez rakví bylo do společných hrobů naházeno a hlínou zahrnuto.

V Máslojedech v červnu 1926.
Josef Volf, rolník.

Události, jenž válce předcházely

Válka roku 1866 byla vedena o vládu nad Německem. Roku 1815 bylo kongresem vídeňským ustaven každý panující císař rakouský protektorem nad německým Bundem (svazem). Tehdejší německý Bund tvořilo celé západní Německo a patřilo k němu: Rakousko, Čechy, Morava, Slezsko, část Haliče, Solnohrady, Dolní a Horní Rakousy, Korutany, Štýrsko a přímoří, dále Prusko, Bavory, Sasko, Wurtenbersko, Bádensko a jiné menší německé státečky a svobodná města, celkem 27 států se svobodnými městy Hamburkem a Brémy a jiná.

Největší z těchto států, Rakousko a Prusko, soupeřily o primát, a proto král pruský nemohl sobě nechat líbit, když v roce 1815, kdy on vládnul již 18 milionům Němců, byl Bundem německým zvolen protektorem pro všechny časy příští panující císař rakouský. A pak za této stávající řevnivosti uteklo celé půl století, když roku 1864 vypovědělo Prusko válku Dánsku. Jednalo se Prusku o zabrání dvou dánských území, Šlesvik-Holštýnu. Rakousko jako spojenec Pruska se té války zúčastnilo. Dobyté země v Dánsku, považovalo Prusko za zabrané pro sebe. Rakousko však zamýšlelo je užívat společně. Dle smlouvy o nich společně sepsané, směla se jen se svolením obou vlastníků stát jakákoliv změna v těchto zemích.

Když Rakousko roku 1865kandidovalo za guvernéra do těchto zabraných zemí vévodu z Augustenburgu, Prusko počalo činit námitky a navrhovalo vévodu Oldenburského. Tak se počal politický obzor mezi oběma státy kalit. Bismark nedal sobě tuto politickou příležitost ujít, věděl že nadešla chvíle pro vypovězení války Rakousku, z níž vyjde Prusko jako vítěz, podaří se mu sjednotit v jeden mocný celek Německo, ovšem bez Rakouska. Současně počalo se na obou stranách kvapně zbrojit. Bismark navazoval čilé styky s Itálií a snažil se ji vyštvati, aby současně s Německem vypověděla válku Rakousku. Byly činěny přípravy pro případ, kdyby se některé státy stávajícího Bundu měli spojit s Rakouskem proti Prusku. Jako Prusko, rovněž tak Rakousku záleželo na tom udržeti sobě primát nad Německem, vždyť po celý dlouhý čas vlády tehdejšího zahraničního ministra knížete Metternicha (vládnul od roku 1809 do roku 1848) a za jeho pozdějších nástupců pěstovala se v Rakousku politika ryze německá. A proto vítězstvím Rakouska v této válce byl by býval osud všech slovanských národů v Rakousku žijících zpečetěn.

Velice významná událost se odehrála dne 14. Června 1866, kterýž to den se stal v dějinách památným. Téhož dne bylo do Frankfurtu nad Mohanem svolán sněm německého Bundu, kde se měli jednotlivé státy vysloviti, kterak se ke sporu rakousko-pruskému zachovají. Bismark před tím vyhrožoval okamžitým obsazením území ze strany těch států, které odevzdají hlasovací lístek ve prospěch připojení k Rakousku. Přes to připojila se většina a to devíti hlasy proti šesti, k Rakousku. Z těchto s Rakouskem hlasujících států jediné Sasko se svojí armádou spojilo s armádou rakouskou. Ostatní větší státy Bavory, Wurtembersko a Bádensko, postavivší do boje dohromady 50.000 mužů, bojovaly proti Prusku samostatně mimo Rakousko.

Stav a výzbroj armády rakouské

Pěchota byla rozdělena na 40 pluků rakouských a 40 uherských, tato se od sebe lišila ve stejnokroji tím, že uherská pěchota měla úzké, na lýtkách u nohou zapnuté kalhoty, na těchto po obou stranách dolů a na stehnech v předu černožluté šňůry a šněrovací střevíce. Rakouské pluky měly široké kalhoty a boty. Pěchota měla kabáty bíle a modré kalhoty. Jízda měla šedé kalhoty, modré kabáty a bílé pláště. Na hlavě měla pěchota čáku z tvrdé černé plsti, v předu na ní císařského dvouhlavého orla a za ním zastrčenou žlutou plechovou růžici. Pláště měla pěchota šedé. Myslivci již měli tehdy zelenavěšedý oblek, klobouk s velkým chocholem kohoutích pér, který zakrýval celý vrch klobouku. Polovina pluku pěších, měla hladké bíle a různobarevné výložky, a sice tak, že dva pluky rakouské měly výložky stejné barvy, jeden knoflíky žluté, druhý bílé. Totéž bylo u dvou pluků uherských. Štábní důstojníci od majora nahoru, tam kde měl pluk bílé knoflíky, měli u kabátu stříbrný límec a na něm zlaté hvězdy, u pluků se žlutými knoflíky zlatý límec a stříbrné hvězdy. U tehdejších 80 pluků pěchoty rakousko-uherské, byly výložky ve 20 barvách. Na příklad pěší pluk královéhradecký, který nesl číslo 18, měl bílé knoflíky a výložky tmavočervené. Stejné výložky měl slezský pluk č. 1, jenž měl doplňovací velitelství v Opavě, knoflíky však měl žluté. Z uherských pluků nosily tmavočervené výložky pěší pluky č. 52 se žlutými knoflíky, doplňovací okres Záhřeb, a pluk č. 53 s bílými knoflíky, doplňovací okres Pětikostelí. Myslivci měli zelené výložky, žluté, kovové knoflíky a na nich vyražené číslo praporu. Jezdecké pluky měly též různobarevné výložky a žluté, nebo bílé knoflíky. Dělostřelectvo měli vesměs stejné šarlatově červené výložky a na žlutých knoflíkách vražené dělostřelecké emblémy. Pěchota měla u každého pluku hudební kapelou o 48 mužích s bubny a činely. A také každý myslivecký prapor měl svoji hudbu o 40 mužích a však bez bubnů a činelů. Jezdecké pluky měli též svoji hudbu 20 mužů a jen plechové hudební nástroje. Hudebníci měli zpravidla koně bělouše.

Dělostřelci měli šedé kalhoty do vysokých bot a kabáty čokoládové barvy. Na hlavě čáku jako pěšáci s orlem, avšak místo růžice žíněný, na levou stranu zahnutý dlouhý chvost, na obě strany žluté řetízky se dvěma lvími hlavami.

Z jízdy vynikali husaři, vesměs Maďaři. Měli na kabátech (atilách) malebně přišité černožluté šňůry, též na úzkých kalhotách, tak jak u pěchoty, na hlavě zvláštní kulatou čáku s orlem a za tím orlí péro.

Pěchota rakouská měla z předu nabíjecí pušky, kalibru 12 milimetrů. Připravenou patronu musel voják nejdříve na špici odkousnout, prach do hlavně vysypat a kulku nabijákem zastrčit a pak teprve natáhnout kladivo (kohoutek), nasadit měděnou zápalku a vypálit. Pěchota ,měla o 23 cm delší hlavně pušek něž myslivci, kteří své pušky jmenovali "štucy". Zato měla pěchota čtyřhranné, 50 cm dlouhé, jen k bodnutí přizpůsobené bodáky, kdežto myslivci měli 63 cm dlouhé, šavli podobné, od poloviny dvojsečné bodáky. Kule byly olověné, v zadu dvěma zářezy opatřené.

Jízda měla dlouhé šavle a krátké pistole. Huláni, vesměs Poláci, měli přes dva metry dlouhé píky. D¨Dvanáct kyrysnických pluků, doplňujících se ze zemí předlitavských, opatřeno bylo železnými krunýři na prsou, kyrysy zvanými. Avšak tito jezdci do války kyrysy odložili.

Každý prapor pěchoty se skládal ze šesti setnin, celkem ze 1018 mužů do pole. Dvě setniny tvořili jednu divizi. Celý armádní sbor skládal se ze čtyř brigád. Divize v dnešním smyslu tehdy v tehdejším Rakousku nestávaly, u Prusů již ano. Každá brigáda nesla jméno svého velitele, generálmajora, jenž měl na zlatém límci stříbrnou hvězdu a skládal se ze dvou pluků pěchoty, jednoho praporu myslivců, jedné baterie děl o osmi kusech a jedné švadrony jízdy.

Mimo tyto čtyři brigády přidělen byl armádnímu sboru celý pluk dělostřelectva o desíti bateriích po osmi dělech a jeden pluk jízdy o šesti švadronách po 160 jezdcích.

Velitelem armádního sboru byl podmaršálek, se dvěma hvězdami na límci. Ten přidělil každé brigádě po baterii děl a švadroně jízdy. S ostatnímu děly a jízdou disponoval sám. Ostatní jízda tvořila jezdecké divize, do nichž zařazeno bylo 4-5 pluků jízdy. Dělostřelectvo tvořilo zálohu o 240 dělech. Z těchto 10 armádních sborů byly určeny dle čísel 5, 7 a 9 do Itálie, ostatní čísla pro severní, české bojiště.

Pruská armáda

Pruské vojsko mělo již tehdy jednotnou uniformu barvy tmavomodré. Jednotlivé pluky pěchoty měli na ramenou z bílého sukna přišitá čísla jednotlivých pluků. Výložky měli červené. Na hlavách měla pěchota a většina jízdy přilby s 10 cm vysokou mosaznou špicí na vrchu, s chránítkem dopředu i zadu a na předku jednohlavou žlutou orlici, jež v drápech držela nápis: "S Bohem pro krále a vlast." Tuto přilbu nosili od krále dolů všichni pruští důstojníci i vojáci. U rakouského vojska císař a generálové a všichni důstojníci náležející ke generálnímu štábu měli ve válce dvourohý klobouk s hustým chocholem ze zeleného peří. Prusové měli s sebou do války polní čapky, a nechtěli-li býti od nepřítele pozorováni, sňali přilby a zavěsili je po straně na háček u šavle, již měl každý voják po straně viseti vedle bodáku, a nasadili čapky. Dělostřelci pruští měli na vršku přilby žlutou kouli na místi hrotu. Jízda měla krátké karabiny a šavle, huláni dlouhé píky s červenobílými praporečky. Kule pruské do pušky měli tvar pravidelně vyvinutého žaludu. Rukovětě u šavlí, též u bodáků, jakož pušek, měli Prusové mosazné, žluté.

***
Celkem čítala rakouská severní armáda 203 praporů pěchoty , 155 škadron jízdy, 736 děl, počtem ku boji schopného mužstva 192.000 mužů řadové pěchoty, 23.000 mužů jízdy a 23.300 dělostřelců a technických sborů. Se všemi ostatními příslušnými sbory měla rakouská severní armáda283.000 mužů a 67.000 koní. K této připojená královská armáda saská čítala 16 škadron jízdy, 56 děl a 19.000 pěchoty, celkem 26.200 mužů a 7.500 koní. Celkem tedy obě armády spojené měli 262.000 mužů do boje určených a 794 děla. Celkem k výživě však bylo v poli 309.500 mužů a 74.900 koní.

Vojsko pruské čítalo 840 děl a 292.000 mužů do boje určených, mělo tedy převahu o 30.000 mužů a 46 děl.

První pověsti o válce

Již tato okolnost, že ve všech obecných školách připravováno bylo cupování na rány vojínů pro polní nemocnice, utvrdila lid na venkově ve víře, že válka je neodvratná. A když koncem měsíce dubna byli záložníci povoláni ke svým plukům, nemluvilo se o ničem jiném, než o válce. Nové a nové zprávy donášeny byly do našich vsí z blízkých pevností, kde bylo zaměstnáno sta povozů ze vsí najímaných ,a tisíce dělníků pracemi opevňovacími. Začátkem měsíce června nařídila vláda nové odvody.

Počátek války

Mezi tím, co Benedek meškal s celou armádou u Olomouce, válčili již Prusové s druhým svým nepřítelem, s Bavory, Bádenskem a Wurtenberskem , jejichž armádu celkem 50.000 mužů snadno porazili, ba celá tato armáda před Prusy zbaběle prchla, takže ze studu se mnoho důstojníků, zvláště bavorských, zavraždilo. Avšak Prusové ztratili tím přece mnoho času, což kdyby vylo bývalo na straně rakouské využito, bylo by to znamenalo pro Prusy jistě katastrofu.

Prusové rozděleni byli ve tři armády, a měli v plánu různými stranami táhnout a nepřítele ze tří stran napadnout a sevřít. I. Armáda pruská pod velením prince Hohenzollerna, Bedřicha Karla, sestávala ze 3 armádních sborů pěchoty a sice: z 2., 3. a 4. sboru a jednoho sboru jízdy, celkem z 85.000 mužů. Tato armáda překročila hranice Čech dne 22. června a táhla od Žitavy k Liberci a dále směrem k Jičínu.

II. armáda pod velením korunního prince pruského Bedřicha Viléma, skládala se ze 4 sborů, a sice: ze sboru gardy, jenž sestával ze z 8. Pluku pěchoty, vesměs velkých silných mužů, z 1., 5. a 6. sboru pěchoty, celkem z 97.000 mužů. Armáda ta vtrhla do Čech 27. června u Náchoda.

III. armáda, pod vedením generála Herwarta z Bittenfeldu, skládala se jen ze 3 divizí a 1a1/2 armádního sboru, celkem 39.000 mužů, překročila hranice ‚Čech u Děčína a udržujíc spojení s armádou I., táhla podél Labe.

Proti I. pruské armádě prince Bedřicha Karla vyslal Benedek I. sbor pod velením generála jízdy, hraběte Clam-Gallase, který se spojil s armádou Saskou, a z Holštýna přibylou rakouskou brigádou Kalikovou. Měl zde pohromadě 60.000 mužů. Úkolem jeho bylo, zadržet I. pruskou armádu tak dlouho, až Benedek porazí druhou pruskou armádu.

Do naši vsi Máslojed dorazili jako první kyrysníci a 1 škadrona se zde po několik dnů ubytovala. U nás ubytováni byli 2 muži s koňmi. Tito kyrysníci tvořili sobě terč ve stráni, tehdáž starosty pana Jana Fejgla, na tak zvané "Březině", směrem k Sendražicům a zde z široké polní cesty sem vedou stříleli ze svých karabin po několik dnů do terče. Na to v pondělí dne 25. Června po poledni dorazil do naší obce celý prapor myslivců a i s hudbou a zde přenocoval.

Byl to 13. Prapor myslivců, patřící ke 4. armádnímu sboru rak. Když den před příchodem těchto myslivců dostavila se do vsi ubytovací komise, a v celé vsi nebyla ani stébla slámy, byly jednotlivým rolníkům vydány poukázky na slámu do panského dvora Hoříněvsi, a oni sobě pro ni museli dojet, aby měli co pod vojáky podestlat. Předcházelť válečný rok 1866 velice suchý, neúrodný rok 1855. Bylo toho roku obilí všade ve stodolách jen po oplotně. V tom roce, kdo měl jaký listnatý les, musil odhrnout listí, aby přiživil zdecimovaný dobytek. Od té doby tak neúrodného roku nebylo. V panských dvorech měli ve stozích zásoby staré slámy. - Druhý den odešli myslivci dále k Lanšovu. Týž den udály se prvé srážky s Prusy u Kuřích Vod, a sice dopoledne, večer téhož dne pak došlo k boji u Podola o most přes Jizeru. 18. pražský prapor myslivců se zde udatně bránil a zároveň poznal účinek pruských jehlovek.

Bitva u Trutnova a Náchoda

Současně s bitvou u Trutnova zuřila bitva ve středu dne 27. Června u Náchoda. Rakouský 6. Armádní sbor pod velením podmaršálka Raminga, dorazil po několika denních unavujících pochodech z Moravy v ranních hodinách toho dne k Šonovu, když v tu chvílí 5. Armádní sbor pruský pod velením generála Steinmetze měl nad Náchodem obsazené lesnaté vrchy, zvláště důležitý průchod "Branku". Vzdor velmi udatnému a¨boji ze strany rakouské, nebylo možno Prusy z jejich obsazených pozic vypudit, a rakouské vojsko utrpělo zde porážku za velmi citelných ztrát. Ztratil ten den 4. Armádní sbor rakouský u Náchoda na mrtvých: 105důstojníků, 1090 mužů a 330 koní. Na raněných 124 důstojníků, 2428 mužů a 92 koně. Do zajetí padlo 5 důstojníků, 977 mužů a 10 koní. Prusové ztratili u Náchoda martvých, raněných a zajatých: 62 důstojníky, 1060 mužů a 222 koně.

V naši obci Máslojedech bylo v týž den od N8choda slyšet hřmění děl, a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou, tehdáž polní cestu p. Fejgla, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje.

Bylo odtud zcela dobře viděti Václavice a vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových. Po celý den mnoho obecenstva zde setrvalo, ani v poledne neodcházejíc, zvláště mužů a nás chlapců. Také opodál od nás stále přihlíželo boji dalekohledy několik rakouských důstojníků, kteří po celý den se tu střídali. I na "Tumpalci", vrchu to nad Hoříněvsí (316 m), bylo po celý den pozorovati zástup lidu.

Po vítězství, dne 27. června u Trutnova žádal generál Gablenz telegraficky generála Benedeka, který přesídlil z Olomouce do Josefova, by hned mu byla vyslána vydatná posila, jinak že nelze se mu v Trutnově udržet. Benedek přání Gablencovu nevyhověl. Pruskému generálu Boninoi poslal však korunní princ ku pomoci jednu divizi gardy, druhou pak divizi gardy vyslal ku pomoci generálu Steinmetzovi k Náchodu. Tím, že nedošla generálu Gablenzovi posila, utrpěl tento druhý den, ve čtvrtek 28. června, jedinou čerstvou divizí zesíleným sborem generála Bonina porážku s velmi citelnými ztrátami. Na příklad brigáda generála Grivičiče, jelikož této nemohl býti již dodán od generála Gablenze rozkaz k ústupu, byla od Prusů zaskočena , takže jí bylo ze skrze Prusy pobiti, utrpěla tolik ztrát na padlých a zajatých, že z celé brigády - 7 praporů - sestaveny byly pouze 2 prapory.

Bitva u České Skalice

Ztráty pruské zjištěny jsou v této bitvě na 62 důstojníků a 1300 mužů mrtvých a raněných. V této bitvě utrpěl velkých ztrát český pluk čáslavský čís. 21, a jeden český prapor jindřichohradeckého pluku čís. 75. I tento boj u České Skalice pozorovali jsme z polní cesty Fejglovy. V ten den bylo zde i na Trumplacích moc lidu, též důstojníci opět hleděli dalekohledy na boj. Byloť zcela dobře pozorovat jednotlivé výstřely z děl, až stáhnuvší se nad bojištěm černé mraky s bouřkou nám vše přerušily. Přímo nad bojištěm rozpoutala se bouřka a následoval velký liják. Též druhý den bitvy přihlíželi zde s našimi lidmi boji již četní cicí lidé, uprchlíci.

Pruský generál Steinmetz, jemuž se za tato dvě vítězství u Náchoda a České Skalicedostalo predikátu "der Lowe von Náchod und Skalitz", přece dostal dutku od pruského generalisima Moltkeho za to, že se odvážil druhý den u České Skalice udeřit na Rakušany, když věděl, že generál Benedek má po ruce 4 armádní sbory. Stát před ním vojevůdce, s tak velkou přesilou, že by jej byl jistě porazil. Rovněž očekával generalisim Moltke, k Trutnovu dorazí generálu Gablenzovi značná posila, což se též nestalo. Po těchto dvou Benedekových velkých chybách přestali Prusové Benedeka respektovati. Zde se naskytla Benedekovi velice vhodná příležitost dosud nepohotovou armádu korunního prince porazit a rozprášit, to tím spíše, jelikož její 1. sbor byl u Trutnova poražen. A právě tato armáda korunního prince se stala v bitvě u Chlumu Benedekovi osudnou.

Vojenská kritika naprosto odsoudila generálu Moltkemu nepraktické a velice smělé vedení jeho tří armád, od sebe daleko vzdálených, a tvrdí, že nebylo nic snadnějšího, než jednu po druhé porazit.

Boje u Mnichova Hradiště a u Jičína

Ztráty pruské udávají se v tomto boji na 71 důstojníků, 1485 mužů a 56 koní mrtvých i raněných.

K menším bojům u jednotlivých brigád rakouských došlo: v noci ze nde 28. na 29. června u hradu Kosti, kde kol hradu za jasné, měsíční noci v lese a ve skalách téměř po celou noc bojováno, a kde nejvíce Prusům vzdoroval 26. prapor myslivců.

Srážka u Dvora Králové n. Labem

Ztráty rakouské v tomto boji obnášely na mrtvých, raněných a zajatých: 23 důstojníky, 597 mužů, 49 koní a jeden prapor. Prusové tu ztratily jen dva důstojníky a 68 mužů.

Bitka u Svinišťan

Benedek s armádou ustupuje

V té chvíli, kdy Benedek uvedený rozkaz v pátek vydal, nevěděl ještě o porážce a neuspořádaném ústupu armády gen. Clam-Gallase a Sasů. A proto, když druhý den, v sobotu 30 června se o tom dověděl, poznal, že jeho armáda je na levém boku I. armádou pruskou korunního prince Bedřicha Karla ohorožena, a proto vydal nový rozkaz, dle kterého se měla celá armáda stáhnouti zpět a zaujmout postavení na západ od Hradce Králové kol Chlumu. Vojsko se mělo dáti na pochod třemi směry a sice: silnicí přes Vřešťov, Cerekvici k Sadové, druhý směr přes Dubenec, Žiželoves, Máslojedy, třetí směr po státní silnici od Jaroměře ke Trotině. Třetí armádní sbor, té chvíle u Miletína tábořící, měl tam nejdéle vydržet a krýti tento ústup.

Bylo to v neděli 5. července v 5 hodin ráno, kdy spal jsem se starším bratrem Václavem (Tento můj jediný bratr se stal za Rakouska plukovníkem a velitelem hřebčína v Čechách. po převratu pak jmenován ředitelem státného ústavu koní v Kladrubech a později inspektorem všech státních ústavů pro chov koní v čsl. republice), pojednou budí nás matka slovy: "Hoši, vstaňte honem, pojďte se podívat, co jede po silnici oficírů!" Postel naše stála u okna, jež vedlo k silnici, tesně vedle stavení vedoucí. Vyskočili jsme a vidíme, že po silnici po celé šíři jela po různu na koních dlouhá řada důstojníků. Byly tu ke spatření všechny pestré čáky v armádě rakouské užívané, a mezi nimi mnoho dvourohých klobouků se zelenými chocholy. (V rakouské armádě nosily tyto zelené chocholy nejen generálové, nýbrž i všichni důstojníci generálního štábu od setníka nahoru.) Byli to důstojníci všech zbraní, počtem 400, kteří tvořili štáb a suitu generála Benedeka, jenž tudy jel v čele do Hradce Králové, kam z Dubence přesídlil, aby se tam v hostinci "U města Prahy" usídlil. Hostinec byl na Pražském Předměstí a byl později zrušen.

Až do této neděle, 1. července, prošly naší vsí jen jednotlivé prapory pěchoty a oddělení jízdy a dělostřelectva, ale vozatajstva tudy přejelo velké množství. Po několik dnů v tomto posledním týdnu měsíce června jela po celý den nepřetržitě řada čtyřspřežních vozů. Lid vesnický byl zcela nečinný práci, a přihlížel stále před staveními pochodujícímu vojsku. V zahrádce naší kvetly tou dobou stolisté růže, a tu mnozí vozatajzi žádali o růži. Jini volali: "Nebojte se nic před Prušákem, vždyť my ho čepicemi utlučem!". Jelikož panovaly po celý poslední týden v červnu, až do 1. a 2. července parné, slunné letní dny, byla na silnicích spousta prachu, a hrozná žízeň trápila pochodující vojsko, nechali snést hospodářové, jejichž usedlosti jsou u silnice položeny, veškeré dřevěné nádoby, škopky a podobně před svá vrata, a nechali je z rána naplnit vodou, pokud ji ještě ve studni měli, aby, až některému pochodujícímu oddělení bude dovolen odpočinek a rozchod, mohli se vojáci dle žízně napít.

V neděli dne 1. července, od časného rána hned za suitou generála Benedeka počal pochod pěchoty po silnici přes naši ves k Nedělišti a Chlumu. po celý den trval nepřetržitě tento pochod, takže přes silnici na druhou stranu se nikdo nedostal. Byli to většinou pluku IV. armádního sboru, jenž se utábořil kolem Všestar a Rosnic. Kol naší vsi Máslojed rozložil se táborem IV. armádní sbor, většinou Maďaři , Rumuni a Slováci, VIII. armádní sbor tábořil od vsi naší na východ k Sendražicům a k Nedělišti.

Nedostatek vody

Setkání s bratrancem

Uprchlíci z pohorských obcí

Hůře bylo o píci pro dobytek. jak již v předu podotknuto, po předchozím suchém roku 1865 nebylo nikde trocha slámi a také mladé jeteli toho roku vyschly, takže ani jetele nebyly. Dobytku se musilo sekat zelené žito, nežli směsky vyrostli. Lidé cozí i domácí jezdili sobě nasekati píci na "panské" do Hoříněvsi, kde měli i jetel pěkný. Lidé rozebrali v panském tom dvoře poslední dny před válkou všechnu slámu ze stohů a stodol, a rozebrali si též všechno zbylé obilí ze špýcharu, ano i krávy sobě lidi ze dvora odvedl, k čemuž dál správce pokyn. Správce dvora poslal též ovčáka s velikým houfem ovcí pryč, aby ovce Prajzi nesebrali. Sám pak ujel i s ostatními dozorci. Ovčák dohnal stádo ovcí až do nedalekých Sendražic a zůstal tam s nimi cítě se již bezpečným. Prusové mu však všechny ovce pobrali. Lidé, kteří z panského dvora Hoříněvsi krávy odvedli a prodali dobře pochodili. Kteří si však krávy ty ponechali, byli později soudně k navrácení jich donucováni. Avšak na konec těmto lidem byly krávy ponechány.

Prchající lid přinesl a všade rozhlašoval zprávu, že "Praiz" bere všechny zdravé muže do 45 let věku na vojnu. Zprávě této tak poplašné, zč nerozumné, povětšině bylo uvěřeno, a mladí, zdraví mužové, povětšinou otcové rodin, odešlo¨i již 30. června a 1. července z domova směrem ke Hradci, zanechavše manželky s dětmi doma. také můj otec, statný šestatřicátník, odešel v neděli, zjednav za sebe k nám svého staršího bratra Jana Volfa z Hoříněvsi.

My chlapci byli jsme po dva dny v neděli a v pondělí stále mezi vojáky. Na polích, na jh a západ kol vsi rozložena byla brigáda Brandensteinova, 12. pluk maďarský, v tom byla polovina Slováků, a 26. pluk samých Italů, pak 27. prapor myslivců, Štýřanů. Starší chlapci vytrhali doma kde jakou zeleninu a nosili ji vojákům prodávat. Vařiliť vojáci menáž, a sice vždy 5 společně v jedné plechové čtyřhranné nádobě. Dříví brali si vojáci po staveních, kde vůbec bylo.

Před velikou bitvou

Mnohem klidnější než nedělní den byl den pondělní, 3. července. Byl to skutečně klid před bouří. Ani z blízkého ležení v polích nedocházelo mnoho vojáků do vsi. Nebylo ovšem již nic k jídlu k dostání, vše bylo snědeno. Podotýkám také, že neslyšel jsem po celou tu dobu války hrát nikde vojenskou hudbu, ač mnohu vojenských kapel naší vsí prošlo, a v poli se svými pluky tábořilo. I lid domácí byl zaražen, nikdo nepracoval, ba ani dobytek ve chlévech nebyl dostatečně obsloužen.

Odpoledne dne 2. července dostala se do vsi zpráva, že "Prajzi" jsou již v Cerekvici. A skutečně týž den dorazil od I. armády pruské, prince Bedřicha Karla, od 7. divize 1, prapor 27. pluku pod vedením plukovníka Zichlinského do Cerekvice. Když matka uslyšela, že jsou Prusové v Cerekvici, vazal nás chlapce, abychom se s ní šli pod zahradu podívat k Cerekvici, zda je uhlídáme. Matka tvrdila, že je vidí za Cerekvicí v poli tábořit, mi jsme však neviděli ničeho, a skutečně byli Prusové tito ve vsi ukryti, aby ušli pozornosti Rakušanů, neb plukovník Zichlinský se velmi strachoval, že za jeho odvahu, přiblížit se s jediným praporem na dostřel rakouských děl, bude těžko pykat. Plukovník Zichlinský, který z věže kostela cerekvického dalekohledem pozoroval pohyby vojska rakouského, netušil, jak klidnou bude míti noc. Ač Rakušané věděli, že Cerekvice je Prusem obsazena, neučinili ani nejmenší pokus je vypudit, nebo znepokojovat.

V ten den v pondělí 2. července v poledne pozval si Benedk do Hradce všechny generály a vrchní velitele armádních sborů a brigád. Celkem se jich tam dostavilo 72. S napětím všichni očekávali, že budou jim dány rozkazy pro zítřejší bitvu, ale byli velmi zklamáni. Benedek jim zdělil, že v tomto položení míní popřáti unavenému vojsku několikadenní odpočinek. Jediný generál hr. Edelsheim-Gyulai, měl odvahu Benedekovi odpověděti "Excelence, zítra máme rozhodnou bitvu." Benedk řekl jenom: "Bude-li zítra moje armáda napadena jen jednotlivými oddíly nepřátelskými, zůstanu zde. Bude-li arn¨máda napadena na celé čáře nepřítelem, budu se nacházet na výšině chlumecké." Když pak v noci docházeli Benedeka stále určitější zprávy o blížícím se nepříteli, nechal zpracovat před půlnocí generálem Baumgartenem, šéfem generálního štábu, nově jmenovaným od císaře toho dne na žádost Benedeka místo generála Krismaniče, bitevní dispozice, jež byly jednotlivým armádním velitelstvím po druhé hodině noční rozdány. Dle nich měl se rakouský osmý sbor postavit od Charbusic ku Přímu, od tu přes Probluz Sasové, od těchto až po silnici hradecko-hořickou X. armádní sbor, od tohoto přes Lípu a Chlum III. armádní sbor, odtud přes Neděliště , Trotinu po Smiřice IV. a II. armádní sbor, a I. a VI. armádní sbor se mají postavit od Všestar ke Dlouhodvorům do zálohy. 1. divize lehké jízdy - 4 pluky husarů - má se postaviti mezi Sendražice a Lochenice, ostatních 5 divizí záložní jízdy, celkem 22 pluků, jakož i dělostřelecké záloha, jež pozůstávala z 240 děl, postaviti se měla za oba sbory u Břízy a kol Rosnic, a měli býti Benedeku samému k dispozici. Tímto postavením armády rakouské od Charbusic po Smiřice utvořen půlkruh v délce 16 km, a na každý jeden metr připadlo 17 rakouských vojínů. Prusů, v jich větším půl kruhu, připadlo na běžný metr 14a1/2.

Rozhodná bitva u Chlumu dne 3. července

Postavení armád a bitevní rozkazy

Když totiž v Pruském hlavním štábu se dozvěděli v neděli, dne 1. července o změně postavení vojska rakouského, domnívali se, že Benedek zaujal s armádou svou velmi výhodné, pevné postavení na levém břehu Labe mezi Josefovem a Král. Hradcem. V tom případě měla I. a III. armáda pruská u Pardubic překročit Labe a armádu rakouskou ze zadu obejít, druhá armáda pruská měla překročit řeky Úpu a Metuj a napadnout Rakušany z pravého boku. Když však princ Bedřich Karel, jenž byl ubytován v zámku v Kamenici, v pondělí dne 2. července dozvěděl, že armáda rakouská celá je rozložena v nížině kol Chlumu, a že za zády má dvě velké řeky Labe a Orlici, poslal ordonančního důstojníka do hlavního štábu do Jičína, kam již přibyl ze zámku Sychrova král pruský, aby se bez odkladu, a sice zítra na Rakušany udeřilo. Návrh ten byl v hlavním stanu přijat, ihned zpracován nový bitevní plán, a II. armádě korunního prince pruského v noci poslán rozkaz, aby co možno nejdříve ráno 3. července se vypravilo a zasáhlo v boj. Rozkaz dodán korunnímu princi podplukovníkem hrabětem Finkem z Finkensteina ve 4 hodiny ráno. Cestu 4a1/2 míle z Jičína do Dvora Králové vykonal hrabě Finkenstein koňmo za 4 hodiny.

Krvavý boj o les Svíb

Proti této, od Cerekvice postupující divizi, stál za Benátkami 1. rakouský prapor od 12. pluku, patřící brigádě Brandensteinově, jenž stál tu do rána na před stráži. tato slabá síla musila brzy přesile Prusů ustoupiti, za krátko i Benátky vyklidit, a to již se značnými ztrátami. Prusové již před 9. hodinou vnikli přes Benátky do lesa Svíbu. Od Čístěvsi vnikla proti Prusům těm 3. brigáda od 1. armádního sboru rak. a sice brigáda generála Apiano. Když však velitele došel rozkaz, že má obsadit ves Chlum a Lípu, odvolal generál svoji brigádu. Prusové v patách ji následovali a tak se dotali brzy do Čístěvsi. Když velitel IV. armádního sboru rakouského generál hrabě Festetič se dozvěděl, že vojsko jeho sboru je zapředeno v boji - brigáda Brandensteinova - dal se strhnouti s celým svým IV. sborem místo čelem na sever k Hoříněvsi, čelem na západ k Máslojedům. Sotva však dorazil z Neděliště k Máslojedům, postaviv se před 9. hodinou se svým štábem na nejvyšší bod u Máslojed, jižně od statku Šprýňarova, od lesa Lisice, od Cerekvice vystřelený pruský granát, vubuchnuv, urazil hraběti Festetičovi celé chodidlo levé nohy .Těžce raněný generál předal velení podmaršálku baronu Mollinarimu. Mezi tím vyslána byla již celá brigáda Brandesteinova do lesa Svíbu, a sice pluk č. 12, 26 a 27. prapor myslivců. Druhá brigáda vyslána, (a sice generála Fleischhackra), aby vyklidila Čístěves od Prusů. To se sice brigádě té povedlo, ale do lesa vniknouti, a odtud Prusy vytlačit, se ani po dvou hrozných útocích brigádě té nepodařilo. Když i prvá brigáda Brandensteinova po hrozných ztrátách musila z lesa ustoupit, nastoupila k útoku třetí brigáda plukovníka Poekha. Plukovník Poekh ponechal v záloze 37. pluk od své brigády, jenž u Svinišťan utrpěl velkých ztrát, a nahradil jej 2 prapory od VIII. armádního sboru, které stály v noci u Hoříněvsi napřeních strážích, a nyní odtáhnuvší svůj VIII. armádní sbor nalézt nemohly. byl to jeden prapor český, 21. čáslavského pluku, druhý uherský od 32. pluku. Dále přiděl byl brigádě té prapor myslivců čís. 30 od brigády 4. arciv. Josefa. Brigáda Poekhova uděřila s těmito 7 prapory od východní strany na les Svíb a skutečně uvedla Prusy ve zmatek a donutila je k útěku z lesa. V tu chvíli spěchaly z lesa Skalky od Sadové 2 prapory Prusůod 8. divize generálu Franceckimu do lesa Svíbu ku pomoci. Francecki, jenž v tu dobu stál za severním okrajem vysockého tehdáž lesa v úkrytu se zálohou, zarazil a spořádal prchající své oddíly, přidal své všecky zálohy a hnal takto posílené své řady zpět do lesa. Vítězně postupující brigáda generála Poekhova byla nyní napadena ze tří stran, z prava se značnou čerstvou silou, z předu dvěma čerstvými prapory přispěchavšími z lesa Skalky, a od Prusů27. pluku, kteří se ve dvou usedlostech tehdáž osamocených, na Obci v Čistěvsi s raněným plukovníkem Zichlinským udrželi, a odtud z levého boku na vojsko brigády Poekhovi doráželi. Takto ze tří stran napadená rakouská brigáda utrpěla hrozných ztrát. Plukovník brigádník Poekh padl a s ním všichni štábní důstojníci od celé brigády, až na majira Bártu, jenž odjel na Chlum žádat generála Benedeka o posilu.

Mezi tím žádal generál baron Millinari generála hraběte Thuna, velitele II. armádního sboru, o posilu. Hrabě Thun vyslal k Mollinarimu od Sendražic přes Máslojedy dvě své brigády ku pomoci, a sice brigádu generála Safrano a gen. vévody Wurtembergského. Brigády tyto, seřadivši se západně od Máslojed, udeřili útok na les Svíb od východu, a k velkému jejich úsilí a za strašného krveprolití podařilo se Prusy skorem všude z lesa vypudit. Od rána do poledne proti vystřídavším se 48 praporům rakouských v boji o les Svíb stáli ustavičně tíž Prusové, a sice nejdříve 12. později 14 praporů. Prusové byli ustavičným bojem zcela vysíleni. Do boje o les Svíb zasáhlo také 120 děl rakouských (80 děl od IV. sboru a 40 od II. sboru), jež k polednímu na výšinách kol Máslojed byly postaveny, a stříleli vesměs do lesa Svíbu, k Benátkám a Želkovicům. Jen na "Thumplaci" zůstalo od rána stále v činnosti 40 zbývajících děl od II. sboru. V tu dobu, kdy Prusové ze Svíbu byli vytlačeni, bylo hned po poledni, počalo vojsko po naší vsi Máslojedech jásat, že vítězství je jejich. Za stodolou naší usedlosti počali hráti dvě rakouské kapely střídavě veselé pochody. Snad nikdo té chvíle neměl tušení, jaké překvapení očekává v kratičkém čase armádu rakouskou z pravého boku, od severu.

Před katastrofou

Bylo tudíž již o 9. hodině postaveno 16 děl rakouských od Lípy po výšinách směrem k Probluzi, a tato děla nepřetržitě střílela směrem na západ. do lesa "Hole", do vsi Dohalic, Mokrovous a Třešovic. Jakmile byla některá baterie vystřílená, hned ji ze zálohy od Rozběřic vystřídal baterie čerstvá. Boj tento trval nepřetržitě 3a1/2 hodiny odpoledne. Pluky I. armády pruské nemohly se dostat nikde ni krok ku předu. Účinek pruských děl byl nepatrný. Celý armádní sbor jízdy pruské musil zpět a kryl se za vysokým lesem u vsi Suché, vozatajstvo bylo již obráceno a připraveno k ústupu.

Na levém křídle u Probluze se Sasové statečně drželi proti pruským odílům III. armády generála Herwartha z Bittenfeldu, jež obcházela levé rakouské křídlo od Nechanic a Hrádku. Sasové odvážili se i útoku proti Prusům a ty by se jim byly i dařily, kdyby na levém jich křídle byly je rakouské pluky VIII. armádního sboru kryly. Sbor VIII. totiž dostavil se na své stanoviště ze svého vzdáleného tábora od Sendražic přiliž pozdě. Dorazilať brigáda Woberova teprve o 2. hodině odpolední na své stanoviště, a to ještě jen se 4 prapory. dva prapory od této brigády bojovaly v lese Svíbu, jak již v předu uvedeno.

Když po 2. hodině odpolední počali Sasové ustupovat, poslána jim ku pomoci ze zálohy od I. armádního sboru brigáda Pire s 18. královéhradeckým plukem, 45. plukem a 29. praporem myslivců.

Ve 1/4na 12 hodin dopoledne stál pruský korunní princ na vrchu Chotěborkách a skrz trhající se poněkud mraky pozoroval dalekohledem situaci boje. Odtud určil dvě věkovité lípy na vrchu "Tumplaci" nad Hoříněvsí za směr svému vojsku, odtud pak věž kostelíka chlumského měla sloužit za další směr.

Po 8. hodině ráno, kdy na "Tumplacích" hřímalo již nepřetržitě 40 rakouských děl, počala jiná baterie rakouská střílet hned za vsí naší as 400m na východ od našeho statku, na nejvyšším bodu obce na tak zv. "Obíčce" Fejglově postavená. Vystřelené granáty od této baterie létali zprvu přes naší zahradu směrem k Benátkám, později přes statek Mikulkův, za silnicí vedle nás ležící, směrem od Svíbu, a několik granátů prolétlo střechou stodoly Mikulkovy. Bratr Václav byl od 7. hodiny ranní z domova pryč. Já pak stál jsem na prahu domovních dveří, odkud je krásný výhled od dálky, vláště na "Thumplace" , sledoval jsem jak se blýská a kouří z děl. když již všichni uprchlíci z domu našeho odešli, k 9. hodině, po silnici tryskem projížděla děla a vozy s náboji a opět zpět vozy prázdné, takže touto jízdou a blízkou střelbou z děl vzduch se tou měrou otřásal, žer okna řinčela a celé zděné naše stavení se třáslo. Otec, když se po válce vrátil domů, shledal, že západní štít u domovní budovy je celý odtržen, a klenby obu světnic tu položených, že hrozí sesutím. - V tu dobu, po 9. hodině kdy ryk válečný dosahoval vrchole, rozhodla se matka skrýt se s námi v našem hlubokém, velikém, z úhelníků klenutém sklepě. Bylo jí tak dlouho čekati z té příčiny, poněvadž až do 9. hodiny tu nebyl bratr Václav, a ona trnula v úzkostech o hocha, kde je, co se s ním děje, a strýc Volf, tím více, že ani služka, ani matka neodvážily se z domu jíti jej hledat. On pak stál na západním konci obce, na cestě k Čístěvsi vedoucí, za poslední dřevěnou chalupou Skořepovou č. 37, a poblíž statku Šprýňarova, od této války památného, a přihlížel s několika lidmi a výrostky k boji. Skýtá se odtud krásný výhled k Benátkám a Cerekvici, kde vedl se již prudký boj pěchoty. Opodál, hned pod statkem Šprýňarovým, pálilo půl baterie rakouských děl, Když již po těchto čtyřech dělech bylo od lesa Lysice od Cerekvice pruskými děli stříleno a granáty pruské sem začali dopadat, přicválal důstojník od těchto děl a vyhnal stojící tu lid domů. A tak konečně přišel také můj bratr Václav. nyní matka prvého mne chytila za ruku a vedla do sklepa. Já pak spustil jsem hrozný křik, a ani násilím jsem se nechtěl dáti do sklepa vtáhnout. Byl bych ovšem podlehnul, kdyby se byl neobjevil v síni domu rakouský důstojník, jenž strýcovi Volfovi a matce pravil, ať hledí rychle odejít, že o tuto ves bude pravděpodobně sveden tuhý dělostřelecký boj, a že toto zděné stavení by mohlo býti zničeno a my pod jeho troskami zasypáni. Nevím, zda tento důstojník strýci poradil, abychom se uchýlili za Labe, aneb jen náhoda nás za Labe svedla. Na radu téhož důstojníka na rychlo matka zabalila dva pecny chleba na záda a jedné služce naložila, mladší služka, Anna Hladíková z Hoříněvsi vzala na záda mou mladší, rok starou sestru Annu, a za ruku nás dva hlapce a dvě starší sestry Františku a Kateřinu, a šli jsme. Čeledín byl již kolik dnů s jednou kobylou na přípřeži, druhá kobyla byla na špýchárku zavřená. Na jetí nebylo ani pomyšlení. Jednak neměl kdo jet a solnice byly přeplněny všude vojenskými povozy a děly. Matka svázala si do uzlíčku své cenné věci, zamkla domovní dveře a šli jsme. Hovězí dobytek, pár ročních hřebic, kobyla vepři, slepice a husy, vše ponecháno náhodě na pospas. Veškerý dobytek následkem nedostatku vody nebyl již kolik dnů dosyta napojen.

Útěk obyvatelstva

Když řetěz husarů neměl konce, poručil jeden z důstojníků téhož pluku zastavit, když viděl zástup nás čekajících lidí, kteří nemůžeme kupředu. Takto uvolněnou mezerou proběhli jsme rychle všichni, abychom se pak na chodníčku jeden za druhým srovnali a tak postupovali. byla nás nepřehledná řada. Od obilí, jež bylo přes chodníček sklopené a mokré, měli jsme oba chlapci brzy kalhoty promočené a mně začínal být zima. Po dobu, co stáli jsme před statkem Volfovým, Hřímala za námi již zmíněná baterie děl rakouských a já nespouštěl jsme ruce s uší. Když došli jsem do vsi Nedělišť, počali jsme se rozházeti, mnozí lidé uznávali za lepší jít ke Hradci, jiní, a k těm i my jsme patřili, dali se k Lochenicům, aby se zde dostali za Labe. Ti, kteří šli ke Kradci, špatně volili. Byliť k večeru prchajícím vojskem stržení do víru a hnáni tak za Pardubice, kde jen po dlouhém čekání někteří večer, jiní po půlnoci, ba až k ránu se dostali po mostě za Labe. Když jsme šli od Nědělišť k Lo chenicům chodníkem, viděli jsme po levé straně směrem k Sendražicům stát mnoho husarů a za těmito dělostřelce. Byla to celá divize lehké jízdy - 4 pluky - jíž velel generál kníže Thurn-Taxis a dvě baterie, 16 děl lehkých, k této divizi patřících. jiného vojáka jsme cestou do Lochenic nepotkali, ani u labského mostu nebylo dosud vojáka, jehož sem k ochraně mostu generál Henriques později jeden prapor vyslal. Před mostem po pravé straně leželi dvě kupy chleba, vojenského komisárku, patrně zkaženého. Na Labi po obou stranách dřevěného mostu stálo několik loděk a dřevěné sloupy mostu bylo obvázány slámou, aby most byl k zapálení připraven.

Za krátko octli jsme se opět mezi množstvím lidí a sice před vsí Skalicí na vrchu nad holou strání, jež se vypíná přímo na levém břehu labském směrem od Smiřic k Lochenicům. Zde, mimo nás uprchlíky, dlelo mnoho lidí ze vsí zálabských, aby od tud přihlíželi boji. Také my jsme zde dlouho stáli a já jsem slyšel ze zátupu hlasy, že na Chlumu hoří a onen druhý kouř na pravo že pochází asi z Máslojed. Skuečně to hořelo v naší obci. Byly zde pruskými granáty zapáleny tři budovy (dvě dřevěné usedlosti č. 43 a 44 a obecní domek č. 46).

Bylo to as po 4. hodině odpolední. Za chvíli as po 2. hodině, viděti bylo četné blýskání z rakouských dělo od Neděliště ke Chlumu postavených. Bylo to 80 rakouských děl, celý 6. dělostřelecký pluk, jenž tohoto postavení počal pálit proti objevivším se předním vojům pruské II. armády korunního prince od Máslojed ke Chlumu táhnoucí.

Odtud šli jsme přes Skalici a stále polními cestami až do vsi Divce. Zde za vsí Skalice teprve jsme viděli nepřetržitou řadu s povozy ujíždějících lidí. Hned za Skalicí prolítlo vedle nás několik hulánů rakouských, z nichž prostřednímu klopýtl kůň a upadl. Voják přeletěl koni přes hlavu, avšak hned nasedl opět a jel za ostatními. Byla to patrola od 2. pluku rakouských hulánů, předěleného II. armádnímu sboru, jenž na levém břehu Labe jako hlídka projížděla.

Mezi četnými povozy poznala matka povoz z naší obce a sice povoz rodiny pana Fejgla, jenž byl v tom čase obecním starostou. Pamatuji si, že z mužů dospělých, vyjma čeledína, nejel s sebou nikdo, toliko 10letý syn Václav, jenž se stal později vodárenským inženýrem u magistrátu města Prahy, dále jen Paní Fejglová se dvěma dcerami a služky. Paní Fejglová měla prý v šátku kolem těla v šátku zavázaných 6000 zlatých, pokladniční to hotovost v jejich statku se tehdáž nacházejícího okr. kontribučenského fondu, což zde vedl účetní jménem Holub. Mne, a nevím, zda koho jiného z mé rodiny ještě, vzala paní Fejglová na vůz, což mně ušlému, hladovému a ustrašenému, i na nohách promáčenému, bylo velmi milé.

Bylo k páté hodině odpolední, když stavili jsme ve vsi Divci na velké návsi, a tu rozhodla se paní Fejglová jeti zpět do nedalekého Černilova, kde měla příbuznou rodinu Prokšovu. Tuším, že z téhož statku a z té rodiny pocházela. Když polní cestou ze zadu jsme do statku Prokšova přijeli, uvítala nás zase jen sama hospodyně doma slovy: "Kam se k nám jedete, vidíte, že má vůz naložený a že chystáme také na útěk!" Paní Fejglová byla zaražena takovýmto uvítáním, zůstali jsme všichni na dvoře na jakémsi otesaném dříví sedět, ona pak, jsouc pobídnuta pak konečně, šla si domu uvařit pro své lidi kávu. Tu pojenou volá mladší naše služka Anna Hladíkova z Hoříněvsi, dcera panského šafáře: "Tatínek jede s panskýmio potahy!" A vskutku, panský šafář pan Hladík se vracel se třemi žebřinovými vozy, také na útěku, zpět, vzal celou naši na vůz a zavezl nás brodem přes Labe u Skalice do panského dvora do Zderaze u Smiřic, kamž jsme po slunce západu dorazili. Zde od šafářky jsme byli vlídně přijati a mlékem pohoštěni. Chléb měla matka svůj. Mezi jízdou z Černilova již k večeru bylo slyšet z bojiště ojedinělé výstřely z pušek. Prusové dobíjeli prý těžce raněné koně.

V bývalém ovčíně byla nám tamním šafářem na zem rozestřena sláma a tak jsme zde přespali noc. Ráno nás opět šafářka pohostila mlékem a teprve po 9. hodině dopolední jsme se ubírali domů.

Armáda pruského korunního prince zasahuje v boj

Korunní princ pruský byl zcela jist a na to připraven, že nejen výšiny nad Hoříněvsí a Horka nad Račicemi, nýbrž že lesnaté výšiny račické, nad mlýnem v Koutech ke vsi Habřině se táhnoucí, jsou rakouskými děli hustě obsazeny. A kdyby byl Benedek dle návrhu generála Baumgartena, "zaujmout boj dělostřelecký proti nepříteli", nařídil boj dělostřelecký také na pravém svém křídle proti II. armádě pruské, jako jej nařídil proti I. armádě, pak byly zmíněné výšiny nad Hoříněvsí a Račicemi obsazeny 176 děly rakouskými, jež po ruce měly dva armádní sbory a jízdní divise knížete Thurn-Taxise. Tento počet rakouských děl byl by zadržel i celou armádu korunního prince tak, jak drželo 160 děl rakouských I. armádu pruskou od Chlumu za Bystřicí.

Leč, jak byl korunní princ pruský překvapen! Na vrchu u lip nad Hoříněvsí stálo a pálilo proti němu 40 děl. Když však o půl 12.hod. dopol. postavilo se pod Vrchovnice přes dvůr Frantov až k Račicům 90 pruských děl, a sice z opatrnosti před výtečnou palbou rakouských děl, na vzdálenost 30 kroků jedno dělo od druhého a počaly střílet proti 40 dělům rakouským, musila rakouská děla po krátké chvíli odjeti, jednak že mužstvo bylo střelbou od rána trvající unaveno, zvláště pak proto že došly jim náboje a jiných jim ze zadu se nedostalo. Zjistilo se také, že dobré tři čtvrtiny granátů rakouských neexplodovaly. Tato děla rakouská odjela směrem k Nedělišti. Ostatních 120 děl ke II. a IV. rak. sboru přidělených bojovalo u Máslojed. Pěchoty rakouské zbylo zde na pravém křídle rakouském ze dvou celých sborů (56 praporů) pouze devět praporů k boji schopných. Tři čtvrtiny těchto sborů a sice šest celých brigád, změnilo postavení místo čelem na sever, čelem na západ a dalo se strhnouti v boj o les Svíb proti jedné pruské divisi (12. později 14. praporům pruským). A tento boj o les Svíb, který si vyžádal hrozných obětí, byl se strany rakouské zcela zbytečný, neboť na vrchu mezi Chlumem a Lípou bylo v zákopech a dále na svahu mezi Chlumem a Máslojedy bylo 64 děl, jež by byly další postup pruské divisi ke Chlumu zamezily. Zákopy po těchto dělech rakouských se v nynějším lese chlumském až do dnešní doby zachovaly. Střelbě těchto rakouských děl překážela rakouská pěchota bojující ve Svíbu.

Ze dvou zbylých rakouských brigád na pravém křídle měla brigáda Thomova u Hoříněvsi čtyři prapory zapředeny též v boj o les Svíb, a brigádník Henrique u Trotiny vyslal jeden prapor od své brigády k hájení mostu přes Labe u Lochenic. Zbylo tudíž na pravém rakouském křídle devět boje schopných praporů bez děl a čtyři pluky husarů se 16 děly.

Proti těmto devíti praporům táhlo96.000 Prusů. A tak, vidouce, že každý odpor proti takové přesile byl by jen zcela zbytečným krveproléváním, odtáhly i tyto prapory k Lochenicům a přes Labe po krátkém zápase.

Generál Bedenek, jenž byl vzdálen sotva 4 km od svého bojujícího pravého křídla, neměl ani nejmenší tušení, že již od 1.hod. odpol. je celé pravé jeho křídlo na ústupu, a cesta II. pruské armádě do jeho zad že je zcela uvolněna. Rozkázal k polednímu přísně, aby pluky IV. a II. sboru v lese Svíbu v boji zapředené se z boje vyprostily a bezodkladně zaujaly dřívější své postavení; a tyto pluky skutečně ze Svíbu odtáhly, ale postavily se mezi Chlum a Neděliště, a nikoliv na tak výhodnou posici na výšiny nad Hoříněvsí a Račicemi, poněvadž jim k tomu nezbýval již čas. A tak korunní princ pruský, maje spočátku po ruce jen 3 divise (12 pěších pluků), vyslal jednu brigádu gardy ku pomoci generálu Franceckymu do lesa Svíbu, druhá brigáda táhla přes Máslojedy, kamž o 2.hod. odpol. vrazila, a ve 3 hodiny byly již obě tyto brigády gardy pruské na Chlumu, a přes Sendražice a Neděliště tou chvílí táhly již VI. (slezský) sbor pruský. Zároveň 7. divise Franceckyho táhla ke Chlumu.

Bitka o ves Máslojedy

Dle vypravování očitého svědka, 40letého kulhavého krejčího Václava Huška, který po celý den boje dlel ve sklepě pod stodolou sousedního statku čís. 28, u Mikulků, počaly po 1.hod. za stodolou našeho statku v zahradě střídavě hrát dvě vojenské kapely rak. veselé pochody, oslavujíce vítězství. Vojáci rakouští, mezi těmi i Češi, volali: "Máme vítězství, Prajz je na útěku!" - Zotvírala se násilím všechna stavení v obci, a vojáci, hladoví, hledali, co je kde k jídlu. Ke druhé hodině pojednou počala prudká ručniční střelba ze zahrad kol severní části obce. Nastalo velké zděšení mezi vojskem. Zadními vraty do statku starosty Fejgla hnali se Prusové. Jediný v tom statku doma zbylý 70letý krmič dobytka Josef Luňák, stoje na záspi, zvolal: "Křičíte, že máte vítězství a Prajzi se sem vratama hrnou!" V tom zněly již rány a rakouští vojáci, zasažení kulemi, padali. Nastal po všech téměř dvorcích zoufalý boj muže proti muži. Jedna baterie rakouská vrazila do vsi, dvě děla postavila na silnici u t. zv. přelízky a vypálila po jedné ráně k Hoříněvsi, avšak ze zahrady statku čís. 30, patřícího rodině Kadečkových, zarachotily výstřely pušek a všechny koně byli hned postříleni a také většina mužstva. Jiná dvě děla byla postavena v zahradě statku čís. 18, Malířově, aby odtud po silnici se hrnoucí Prusy smetala, leč tato 2 děla ani nevystřelila; mužstvo i koně byli postříleni, dříve, než mohli vystřeliti.

Za pruskou pěchotou následovalo v patách pruské dělostřelectvo, které po vyklizení naší vsi od Rakušanů projelo cvalem silnicí, rozestavilo se po polích na jižní straně od Máslojed a počalo prudce stříleti na zmíněný 6. dělostř. pluk rak., postavený od Chlumu k Nedělišti a ke Chlumu vůbec. Byla to ona pruská děla, počtem 90, jež o půl 12. se postavila od Vrchovice k Račicům a pálila na "Tumplace". Celé 2 1/2 hod. trvalo, než se tato děla dostala za Máslojedy, v místo, od prvého jich postavení u Vrchovnice sotva 3/4 hod. cesty vzdálené. A postup ten trval Prusům tak dlouho, za nepatrného odporu vojska rakouského v těch místech, jak dlouho by však byl trval, ba snad byl i znemožněn býval postup Prusům, kdyby proti této II. pruské armádě na svém určeném postavení, v tak výhodné posici byly stály celé rakouské 2 armádní sbory a 1. divise jízdy se 176 děly, kteréžto sbory byly dosud do 3. července bojem nedotčeny.

Tito pruští dělostřelci zanechalizde za vsí na polích 36 mrtvých koní; své padlé mužstvo tu ihned Prusové pohřbili. Půda byla od rakouských granátů v těchto místech rozrytá. Slezský VI. armád. sbor a sice jeho 11. dvise, měla za prvý úkol, tento Prusům hrozně nepohodlný 6. dělostřelecký pluk z jeho postavení vypudit, což se jí přes Neděliště z boku obejitím podařilo. Ustoupivší tato rakouská děla postavila se po druhé mezi Světín a Všestary, odkud vydatně podporovala útok rakouské pěchoty na Chlum, když byla opět zde z pravého boku shora zmíněnou pruskou pěchotou napadena a vytlačena, utrpěvše velkých ztrát.

Boj o Chlum a ústup rakouské armády

Je zajímavo, že Benedek stojící mezi 2. a 3. hodinou v místech nad vsí Lípou, tam, kde nyní stojí panský dvůr, nevěděl o všem tom, co se již po celou hodinu za jeho zády od Máslojed ke Chlumu dělo, ač po celou tu hodinu zuřil zde ve zvýšené míře boj, zvláště dělostřelecký. Při tom dlužno uvážit, že (protože nebylo té doby polního telegrafu ani telefonu) měl Benedek po ruce na 400 důstojníků, vesměs na koních, kteří byli s to nahradit dnešní moderní dorozumívací prostředky.

Teprve ve 2 hod. 55 minut vyslal Benedek plukovníka Neubera, aby se podíval, jak se mají věci na pravém křídle, zda II. a IV. armádní sbor stojí již na vykázaných jim místech. Plukovník Neuber po chvilce se vrátil a celý zděšený hlásil Benedekovi: "Excelencí, když jsem jel kol Chlumu, bylo po mně od nepřítel stříleno." - "Ach, netlachejte!" odpověděl jemu Benedek, načeš plukovník Neuber s důrazem zprávu tu opakoval. - Benedek se slovy: "Pánové, pojeďte se se mnou podívat, jaké je to hloupost," odjel s celou družinou ke Chlumu, odkud však pojednou proti němu vypálena byla nepřítelem salva z pušek. Mnoho důstojníků a koní válelo se kol Benedeka mrtvých a raněných. Benedek octl se tu ve velikém nebezpečí, obrátil se rychle a jel po svahu dolů směrem ke Dlouhodvorům, kde v záloze stály dva armádní sbory a sice I. A VI.

Generál Benedek byl cele zaujat I. armádou pruskou, odkud kynula mu stále naděje na vítězství. Toho bylo důkazem, že když kolem poledne generál Baumgarten učinil mu návrh, aby VI. armádní sbor ze zálohy postoupil, a vyplnil mezeru na pravém křídle, vzniklou odchodem IV. armádního sboru, Benedek sice svolil, ale když IV. sbor hotovil se k odchodu, svůj rozkaz opět odvolal s doložením, že jej potřebuje k ofensivě proti I. armádě pruské. A vskutku, již chtěl dáti Benedek rozkaz oběma v záloze stojícím armádním sborům k útoku na armádu prince Bedřicha Karla, když ve chvíli té došla jej shora uvedená zdrcují zpráva.

Avšak i zde se naskýtá otázka, zdaž by bylo útokem (ofensivou) vedené prapory rakouské, byť i ve velké přesile, proti pruské rychlopalbě, paternásobně účinnější palby rakouské, a k tomu vesměs z krytého postavení vedené, dokázali Prusy skutečně z jich postavení vypudit a k ústupu donutit. Víme, co rakouských praporů (48) se vystřídalo v boji o les Svíb proti 14 praporům pruským. A k tomu i levé křídlo rakouské u Proluze ve tři hodiny odpoledne bylo zpět ze svých prvých výhodných pozic vytlačeno, ba může se říci, již i prolomeno. Dále dokázal to boj velikou rakouskou přesilou vedený proti jediné pruské 1. gardové divisi ve vsi Chlumu usazené, jejž níže popisuji.

Pruský generál Herwart z Bittenfeldu, velitel 1. gardové divise, vniknuv se svojí divisí na Chlum a obsadiv ves, vyslal jednu brigádu pod vedením generála Knappa, aby obsadila Rozběřice. I to se bez velikého boje Prusům povedlo. takže tařka současně s Chlumem padly Rozběřice a Prusové počali z jižního cípu této vsi pálit na nedaleko odtud v pohovu stojící plné masy vojska I. a II. armádního sboru rakouského.

Genrál Benedek přesvědčiv se, že zdrcují zvěst plukovníkem Neuberem jemu sdělená, že klíč armády rakouské, celému okolí dominující Chlum, je v rukou nepřítelových, spěchal odtud, aniž bys byl dříve skryl za krajní stavení Chlumu, jak myslně tu a tam se uvádí, dolů ke Dlouhodvorům, aby dal rozkaz veliteli VI. armádního sboru gen. Ramingovi, aby Chlum dobyl zpět. Generál Raming dal rozkaz, aby jeho brigáda Rosenzweigova, jež se skládala z 4. pluku vídeňských Deutschmeistrů, 55. pluku hr. Gondrecourta a 17. praporu myslivců, vyklidila Rozběřice od Prusů, což se jí také po tuhém boji od domu k domu šťastně povedlo. --Byl to za celý den boje jediný skvělý úspěch, jenž se vojsku rakouskému povedl. A to jen proto, že v boji ve vsi bojovalo se většinou muž proti muži a nemohla zde proto tak zhoubně působiti pruská rychlopalba. Za tento rekovný čin této brigády vyslovil se navečer po bitvě při odjezdu z bojistě generál Benedek k doprovázejícímu jej generálu: "Der Brigade Rosenzweig gebP>uhrt heute ein Rosenzweig." -(Slovní hříčka: Brigádě Růžový letorost, patří dnes růžový letorost.)

Ostatní tři brigády VI. armádního sboru útočily po různu do vrchu od Rozběřic na Chlum, a byla to zase brigáda Rosenzweig, která po dobytí Rozbřezic prvá na Chlum vnikla. Avšak následkem dlouho nedocházející posily ostatních brigád musila pruské přesila z Chlumu ustoupiti po velikých ztrátách. A tak dělo se i ostatním třem brigádám VI. armádního sboru, jelikož na chlum neútočili uceleně a na Chlumu očekávala jejich útok celá divise (čtyři pluky) gardy, jádro vojska pruského, jež, když řady vojska rakouského přiblížily se na dostřel, několika za sebou vypálenými salvami je smetla, smetla a tím k ústupu donutila. A tak co nepodařilo se VI. arm. sboru, mělo se nyní podařit I. arm. sboru rakouskému.

Avšak, když po ústupu VI. arm. sboru rakouského Prusové dostali se opět do Rozběřic, na Lípu a Chlum, dorazila již druhá gardová divise, a od Nedělišť a Světí talčila se sem jednotlivá oddělení pruského VI. arm. sboru slezkého. A proto, když se podél státní silnice, vedoucí od Rozběřic k Lípě, seřaďovaly tři brigády I. arm. sboru k útoku na Chlum, byly již ze tří stran do Prusů odstřelovány, zvláště pak od četných děl jižně od Chlumu a vrchu chlumském stojících.

Když pak tyto tři brigády I. arm. sboru, (4. brigáda od téhož sboru odtáhla ku posile levého křídla ku Probuzi, jak již v předu bylo uvedeno) počtem 20.000 mužů, zahájili útok, řádila v řadách jejich rychlopalba pruských jehlovek, a sice již z obou boků i ze předu, a k tomu ze předu četná děla. Jednotlivým plukům podařilo se sice dosíci až temene vrchu, ba i děla pruská odtud vypudit, avšak zde byli uvítaní tak rychlou palbou jehlovek, že nezbylo jim než rychle a to ve zmatku zpět se stráně utíkati.

Za tohoto 20 min. trvajícího útoku ztratil I. armádní sbor z 20.000 mužů 10.000 vojínů (6600 mrtvých a raněných a 3400 zajatých). Úvoz od Chlumu k Rozběřicům vedoucí byl mrtvými a raněnými v některých místech vyplněn.

Oba tyto útoky rakouského vojska podporovalo silně střelbou rakouské dělostřelectvo, a sice od Všestar ke Světí a za Všestary na všech vyšších bodech rozestavené. Hlavně toto dělostřelectvo nadělalo Prusům mnoho ztrát. Na Chlumu u samého kostelíka smrtelně ranila střepina granátu pruského velitele 1. gardové divise, generála Hyllera z Getringenu, který za chvíli v kostelíku na stupních u oltáře zemřel. Byl to jediný generál, jejž Prusové za této vílky stratili. A i celá tato divise gardy pruské ztratila poměrně nejvíce na důstojnících i mužstvu. Z těchto gardových důstojníků pohřbeno je devět na temeni Chlumu na tamním pruském hřbitově.

Prudké a krvavé jezdecké srážky

Od Rosnic ze zálohy vyrazilo pět pluků rakouské jízdy, aby se vrhlo proti nepřátelské pruské jízdě, pěti plukům, je v patách se snažila prchající vojsko rakouské pronásledovat. A tak, ač odstřelována byla jízda rakouská od Probluze ze severní strany vsi dvěma bateriemi pruských děl, vrhla se prudce mezi nepřátelské jezdce v rovinaté poloze na východ od vsi Střezetic. Po tuhém boji muže proti muži, ujeli prustí jezdci použivše lsti, aby přivedli tím pronásledující je jízdy rakouskou na dotřel pěchoty pruské, tou dobou již ve vsi Střezeticích a v úvozech cest usazené, což se jim plně povedlo. Rakouská jízda, pronásledujíc prchající jezdce pruské, ocitla se pojednou v tak prudkém dešti kulí pruských, že donucena byla k nejrychlejšímu ústupu.

V kratičkém tom boji, několik minut trvajícím, utrpěli obě strany velikých ztrát; tím, že jízda rakouská octla se v dostřelu pruské pěchoty, utrpěla daleko větších ztrát než jízda pruská. A však na koních byli zde větší ztráty než na mužstvu, z něhož zůstalo po útoku 1700 mrtvých na bojišti. Tento zde se odehravší útok jízdy byl až dosud největší, jaký kdy historie válečná zaznamenala.

O několik minut později odehrál se druhý útok jízdy o menších sice silách, ale neméně krvavý, po severní straně státní silnice od Rozbřezic k Lípě vedoucí, a od silnice ke Chlumu vedoucí (od této na západ). Zde útočily tři pluky rakouské proti jízdě pruské téže síly. I zde jízda pruské ustupujíc, mínila vlákat jezdce rakouské v dostřel své pěchoty, což se jí také podařilo. Jízda rakouské pronásledujíc jezdce pruské, daleko za Dlouhodvory , vjela zde mezi řady pruské pěchoty, která jízdě té způsobila rychlopalbou velikých ztrát.

Také při tomto útoku byly ztráty na obou stranách velké. Tak udávají pluky své ztráty: pluk kyrysníků Stadionových na mrtvých, raněných a zajatých 6 důstojníků, 157 mužů, 204 koně; kyrysníci Františka Josefa 5 důstojníků, 69 mužů a 262 koně, a husaři cara Mikuláše 5 důstojníků, 78 mužů a 131 koně. Půda byla poseta mrtvými jezdci a koni.

Třetí útok jízdy odehrál se po levé straně státní silnice mezi Dlouhodvory a Rozběřicemi; zúčastnily se ho dva pluky kyrysníků rakouských a dva pluky jízdy pruské. Pruská jízda však brzy ototočila a měla v úmyslu opět vlákat jezdce rakouské v dostřel své pěchoty, což pluky ty, majíce trpké zkušenosti z boje u Vysokova (pluk kyrysníků Ferdinandových č. 4), po krátkém pronásledování jezdů pruských zpozorovaly a nazpět se obrátily.

Těmito bravurními útoky jízdy rakouské, jež došli vesměs uznání všech kritiků i ze strany nepřátel, zadržen byl na chvíli postup nepřítele.

Dělostřelectvo kryje obětavě ústup své armády

Mezi Lípou a Chlumem postavil se proti Chlumu, obsazenému Prusy, setník Groeben se svojí baterií na 200 kroků před Prusy. Vypálil jen 10 ran, ale náboji, tzv. kartáči, způsobil nepříteli 400 mužů ztrát, a obětoval se sám, téměř se vším mužstvem, koni a sedmi děly. Z celé baterie vyvázlo toliko 7 mužů, 1 důstojnický zástupce a ohňostrůjce Horák a jedno dělo. - Neméně udatně držel se setník Kühn, jehož baterie stála na místě, kde u panského dvora za Lípou, na severní straně, se dosud zachovávají zákopy po této baterii. Když zde, již po několikahodinném boji proti Sadové a na les Holou vedoucím, byla baterie napadena ze vsi Lípy vyrazivší pruskou pěchotu, objevivší se na 200 kroků před děly, tu setník Kühn, vida že většina koní jeho padla, a že děla již zachrániti nelze (mužstvo děla obsluhující bylo však zákopy kryto proti kulím nepřátel), požádal vznětlivými slovy zbylé mužstvo k vytrvání a obsluhování děl, což ono splnilo až do okamžiku, kdy Prusové mezi ně vnikli a statečného setníka Kühna i veškeré mužstvo bez pardonu bodáky pobili. (*/ Je ku podivení, že i tato baterie, jako Groebenova, nebyla důstojným pomníkem zvěčněna.)

Dělostřelectvo také do posledka vytrvalo v boji, vytrvale pálilo proti nepříteli až do 7. hod. večer od Plotišť a Svob. Dvorů, dokud poslední zbytky rakouské armády neodtáhly z bojiště. O rakouském dělostřelectvu vyslovila se odborná kritika pruská velice pochvalně. Dověděl jsem se z úst několika důstojníků pruských, kteří po válce přišli si prohlédnouti místa, kde v bitvě té bojovali, že rakouské dělostřelectvo budilo mezi jejich vojskem všude postrach, kdežto pěchota naopak, při vší své udatnosti že nečinila obav. Pruské dělostřelectvo bylo ve výkonnosti daleko za rakouským a bylo všude brzy umlčeno a ústupu donuceno.

Útěk rakouské armády

Armáda rakouská překročila Labe částečně u Lochnic, Předměřic a Plácek, kde byly postaveny loďkové mosty. Veliká část vojska utíkala až ku Pardubicům, kde se dostala za Labe. Když generál Weigl, velitel pevnosti Hradec Králové, viděl, co se před hradbami děje, poručil otevříti postranní branku u tzv. "hučavého mostu" a pustil přes tehdy dřevěný most vojsko, jež musilo jít kol pevnosti a moravskou branou opět přes most orlický ven.

U Holic a Třebechovic se teprve rakouská armáda zastavila, aby se trochu uspořádala. Druhý den táhly rakouské oddíly dále směrem k Vídni.

Nepřítel se rozložil táborem hlavně kol Všestar a Břízy a druhý den zde trávil odpočinek; nepronásledovalť za tyto dvě vsi dále vojsko rakouské.

Když ve čtvrtek, dne 5. července Prusové ležení u Břízy opustili a táhli přes Pardubice po většině za vojskem rakouským, dostihli je až na Moravě a došlo tu a tam jen k menším potyčkám. Když se u Bratislavy vojsko rakouské utábořilo, přidružila se k němu armáda bojovavší a zvítězivší v Italii, sestávající ze tří armádních sborů (V., VII., a IX.), celkem asi 70.000 mužů.

Smutná bilance války

Prvé pětidenní příměří bylo pak o měsíc prodlouženo a dne 23. srpna byl v Praze podepsán mír. Sjednocení Německa, po čtyřech letech na to válka prusko-francouzská, po 44 letech válka světová, a z této vyšlý národ český svobodný, je výsledek války prusko-rakouské z r. 1866.

*
Ztráty jedině v této bitvě ze dne 3. července u Hradce Králové udávají se následovně:

Rakousko ztratilo mrtvých a pohřešovaných (většinou byli mrtví): 373 důstojníky, 12.600 mužů a 4 890 koní; raněných celkem, v zajetí i mimo zajetí: 738 důstojníků, 16 137 mužů a 1 012 koní. Do zajetí padlo: 202 důstojníci, 12 680 mužů a 106 koní.

Celkově ztratila rakouská armáda: 1 313 důstojníků, 41 499 mužů a 6 010 koní. Dále ztratila: 187 děl, 621 povoz, 21 ponton a 11 praporů.

Sasové ztratili: 13 důstojníků, 546 mužů mrtvých; raněných 40 důstojníků a 900 mužů. Celkem 53 důstojníky a 1446 mužů.

Prusové ztratili: 100 důstojníků a 2 113 mužů mrtvých, a raněných 260 důstojníků a 6 700 mužů. Celkem 360 důstojníků, 8 812 mužů a 939 koní.

Jak to vypadalo doma, ve vsi , na poli a v lese po válce

U Sendražic na pravém břehu za silničním příkopem leželo plno papírků po vystřílených rakouských patronách; mezi nimi bratr nacházel patrony plné a také měděné zápalky. Než jsme došli do vsi, měl nábojů plné kapsy. Střílel odtud 9. prapor myslivců ke kostelu na Prusy. Avšak mrtvý zde žádný neležel. Když došli jsme do vsi k hospodě rodiny Černých, objevili se před námi od kostela cestou jedoucí na koních první Prusové. Zastavili nás, důstojník nechal prohlédnouti ženám rance na zádech, a když nic podezřelého nenašli, pustili nás dále. Aby podobné nepříjemnosti se nám neopakovaly, šli jsme cestou nahoru ke kostelu a po polích kolem severní strany celé vsi Sendražic k Máslojedům. Žádnou mrtvolu jsme zde také neviděli.

Již od státní silnice od Trotiny bylo obilí většinou zcela přišlapané, za vsí Sendražicemi jen tu a tam úzké pruhy obilí zůstaly státi nepošlapány od vojska. V údolí, táhnoucím se od Máslojed k Sendražicům, mezi stráněmi panského pole, stál rakouský vůz naložený potravinami. Bratr vylezl na vůz a volal matku, aby se šla podívat, co tu je homolí cukru. Matka však zakázala bratrovi se čeho dotknout a sehnala jej s vozu dolů. Poblíž naší vsi, na panské louce (nyní majetek naší rodiny), ležel mrtvý rakouský setník, oblečen v plášti, jenž byl od bláta celý zamazaný. Opodál na poli ležel zabitý důstojnický kůň se sedlem, v němž v pouzdru zastrčen byl revolver, a s pěknou uzdou na hlavě. Dle úsudku mého otce, který, když se vrátil ve čtvrtek po bitvě domů a vzal bratra, jenž otce vybízel, aby se šel podívat na koně s tím pěkným sedlem, tou uzdou, až tu pistolku uhlídá, a šel se pod zahradu po svých polích podívat, až došli k zabitému setníku a koni, byl to setník od dělostřelectva; byl raněn, spadl s koně a za nohu ve třmenu byl koněm vlečen, až byl kůň zastřelen. Pak si asi setník nohu vyprostil, odvlekl se nedaleko od koně a skonal.

Když došli jsme do naší zahrady, za stodolou našeho statku spatřili jsme dvě nedonesená telata a vnitřnosti ze dvou kusů hovězího dobytka. Matka, majíc zlé tušení, šla přímo do chléva a zděsila se. Dvě nejlepší krávy, sedm měsíců obě březí, tu scházely. Prusové je vyvedli a za stodolou obě porazili. Na dvoře statku u stodoly leželo několik zpřerážených pušek a mezi nimi blyštily se kalužky sedlé krve. Odehrál se tu boj pěchoty. Také 13 rakouských husarů s důstojníkem se do dvora našeho uteklo a zde s pěchotou pruskou se utkali. Při útěku husarů byl zastřelen důstojník i s koněm v západní naší květinové zahrádce. Důstojník ten padl jediný od 7. pluku husarů a byl to hrabě Wreda.

Domovní dveře byly dokořán otevřeny a závora silného zámku seknutím přeražena. Ve sklepě spatřila matka ležet oblek rakouského dělostřelce i jeho tesák, kterým zámek u dveří přetnul, aby se v domě ukryl. V domě našel otcovy starší šaty, vlezl do sklepa, zde se do nich přestrojil a prchl.

Ve třech obytných světnicích leželi na zemi 42 ranění vojínové. Byli to většinou Maďaři, Rumuni a Slováci. Ve veliké světnici leželi na postelích dva ranění důstojníci. Uprostřed světnice stál veliký stůl, na kterémž se prvý čas prováděly operace, hlavně amputace, neb vyjímaly kule z těl. V některých usedlostech byli ranění vojáci i ve stodole na mlatě položeni. Všechny peřiny, jež matka měla v zásobě, byly Prušáky prostřeny pod raněné vojíny. My, celá rodina, ubytovali jsme se v malé kuchyni a spali jsme na půdě na slámě z olejky, přikrývajíce se šatstvem neb plachtou. V celém hospodářství nebyla otýpka slámy ani sena. Abychom nemusili spáti na tvrdém klenutí, nechala matka přinésti s pole něco vytlapané olejky.

Nejvíce se zděsila matka, když vešla do chléva, jak zmučený byl všechen dobytek žízní a hladem. A nápadným bylo, jak matka říkala, že nebylo slyšet bečení ani zařičení koní, ani u nás, ani nikde v sousedství. Zajímavé bylo, když matka vylezla na kurník. Slepice všechny stály tu v koutku k sobě schoulené. Spatřivše matku, rozběhly se k ní, vítajíce ji svým ko-ko-ko, a některé z nich slétly hned dolů na hnojisko. Prusové, sotvaže spatřili slepice, vytáhli šavle a všem zutínali hlavy a hned si drůbež uvařili.

Ve vsi byla pruská posádka, již tvořili zeměbranci, starší to již vojáci, zprvu počtem 200 mužů se 4 důstojníky, několika poddůstojníky a také řezníkem. Lékařů bylo zde několik. K ošetřování raněných vojínů přišly sem i pruské jeptišky z kláštera v Nise ve Slezsku. Ubytovaly se v usedlosti č. 27 u Vacků, kde z velké obytné světnice upravily si modlitebnu, kde jim hoříněvský farář Kozák sloužil dvakráte mši, při níž jemu posluhoval Jos. Čepek, žijící dosud v Hoříněvsi. Strava pro raněné a pro posádku vařila se ve dvou kotlích, postavených na dvoře hospody Kadečkovy č. 1. Dozor nad vařením měla paní von Simon, všeobecně "Saská paní" zvaná; ubytována byla v Hoříněvsi na faře a často sem docházela. Tato paní byla velmi lidumilná a stala se v celém okolí populární. Později o 4 roky, za války francouzsko-pruské, jíž se též tato paní zúčastnila, psaly o blahodárné činnosti její pruské časopisy mnoho chvalitebného. - V hospodě u Kadečků nebylo raněných, byly tam složeny zásoby potravin a porážel se rekvirovaný dobytek. Byli tam ubytováni důstojníci a část mužstva posádky; ve stodole na mlatě pak bylo uvázáno 13 pruských koní, které Prusové honili na pastvu na panské pole k Hoříněvsi.

Nouze o potraviny

O chléb byla v prvé chvíli po celé vsi veliká nouze. Za drahé peníze prodávali jej markytáni, kteří jeli v patách za Prusy se svými jedno- i dvouspřežnými vozy. Avšak zásoby těmito lidmi dovezené hned rozebrali Prusové, občané nedostali nic. Vzpomínám, jak jsem, jsa velmi hladov, matce vyrval krajíček chleba z klína zástěry, když ona jej dostala od Prusů, aby jej raněným rozdala. Starší chlapci z celé vsi chodili na znamenité sušené ovoce, jež bylo v síni Kadečkova hostince ve mnoha pytlích uloženo. V zadu u zdi byl rozříznutý pytel a dírou se ovoce sušené tahalo, ovšem že za veliké opatrnosti. Přiznávám, že tenkráte za celého mého života zkusil jsem, co to je trpět hlad.

Teprv as po týdnu vzpomněli rodiče (otec se ve čtvrtek 5. července vrátil domů), že by mohli míti chléb ve Vilanticích od mého děda a jeho syna, tehdy již hospodáře, Havrdy. Poslali tam služku, ta vskutku dva pecny chleba dostala, a když je na zádech domů nesla, Prusové ji potkali a chléb jí vzali. Později přece se podařilo několik pecnů chleba z Vilantic domů dostat. Mnohé z dětí ze vsi, a také my, živili jsme se drobnými hruškami Jakubkami z velikého stromu v naší zahradě; byly sice dosud nezralé, ale přece hladovým chutnaly. Často jsme na strom ten se utekli, když po zahradě běhali, pasouce se, pruští koně.

Po příchodu otce, který mluvil německy, bylo nám veseleji. Za krátký čas seznámil se s Prusem, řezníkem, který pod kolnou v hospodě porážel dobytek, od něhož pak nosil některé odpadky, držky, kosti, také i hlavu. Nám, dětem, se však stýskalo po stravě přírodní, o maso jsme moc nestáli.

Lupiči

Jak se zacházelo s raněnými

Amputování údů raněným vojínům odbývalo se u nás zticha. Vojíni byli uspáni. Jinak bylo tomu, když z těla vojína dostávali lékaři kuli. To dělo se asi bez uspání vojína. Při tom po dvakráte způsobili nešťastní vojíni hrozný křik, že zacpavše sobě s bratrem uši utíkali jsme za stodolu, až na panskou louku, a odtud ještě jsme slyšeli ten hrozný řev. Jeden z raněných vojínů měl šavlí rozťatou hlavu. V horečce tloukl na strany kol sebe rukama. Vedle ležící ranění vojíni prosili, aby jej odtud odnesli, že nemohou podle něho ležet. Dva lidé přinesli dvířka od záchodu, položili těžce raněného vojína na ně a odnesli jej na mlat do stodoly, a zde bez pomoci jej nechali na dvířkách ležet. Po tři dny jsme s bratrem za vraty stodoly naslouchali hroznému smrtelnému chrapotu nešťastného vojína, až čtvrtý den utichl - dokonal. Opět dva muži mrtvého odnesli a za stodolou na poli zakopali. Jiný raněný seděl ve výměniční světnici u kamen v koutku na židli, opřen byl zády o zeď a o kamna, a byl mrtvý. Po několika dnech po bitvě postaveny byly od Prusů dva velké plátěné stany na vrchu za stodolou Fejglovou, čís. 11, na tzv. Obícce. Sem byli snesení všichni těžce ranění vojíni, a zde pak byly konány všechny operace. Jak jsem se později dozvěděl, velké procento amputovaných vojínů tehdáž umíralo. Mrtvoly, následkem poranění zemřelé, pohřbívány byly od civilních osob často na poli za stavením, v němž vojín zemřel, avšak většina jich pohřbena byla u sochy Matky boží, a nejvíce pohromadě jich pohřbeno jest - říkalo se ve vsi 64 muži - na obecní zahradě proti usedlosti č. 49.

Civilní osoby, zvláště ženy, mezi které patřila i moje matka, byly donuceny raněné vojíny ošetřovat, ba bylo jim konat službu tu nejodpornější, o které se matka za života často vyjádřila, že sobě se diví, že to vše snesl tehdáž její žaludek. Vše to a že i veškeré mrtvoly na bojišti padlé musily civilní osoby pohřbít, zavinilo Rakousko tím, že nepřistoupilo krátce před touto válkou na smlouvu v Ženevě uzavřenou, dle které měl ve válce vítěz vzít na sebe úkol, ošetřovat raněné, a pohřbít padlé vojíny. Prusko na smlouvu tu sice přistoupilo, ale úkol vítěze plně nekonalo.

Pohřbívání mrtvých

Ve vsi Máslojedech žil, a při zakopávání mrtvol se pilně zúčastnil Jan Kučera, muž poněkud zatížený, choromyslný. Kučera všechny mrtvoly, jež parta, v níž byl zařazen, pohřbila, v hrobech pěkně narovnal a ruce na prsou jim zkřížil. Jelikož mrtvoly byly již ve vysokém stupni rozkladu, zapáchal jimi hrozně. Když přišel domů, nesměl jíti do světnice, a jídlo mu bylo podáváno oknem do jeho komůrky. Týž Kučera mi v pozdějších letech ukázal všechny hroby, kde mrtvoly rovnal. Tak na poli Jos. Válka č. 34, u samého lesa Svíbu, u tzv. "šraňku" (závory) se nachází hrob, označený pískovcovou pyramidou, kde Kučera srovnal třikrát na sebe po 33 mrtvolách, a aby bylo jich rovných 100, položil jednu mrtvolu ještě na vrch. Z této šachty, jakož i z mnoha jiných velkých hrobů, jež ležely výše nad cestami neb příkopy, prosakoval a cestou neb příkopem odtékal po několik roků z četných těch mrtvol mladých a silných mužů zelenavě-fialový mastný výtok.

Panským hajným na velkostatku Liebigově, jemuž 101 jitro lesa Svíbu tehdáž patřilo, byl jistý Řehák, pěkně urostlý muž, jenž nosil "císařský vous". Kdekoliv byl přítomen při pohřbívání v lese, znamenal si, kolik rakouských neb pruských vojínů bylo ve hrobě pohřbeno. Podle záznamů Řehákových byly pak na tyto hroby postaveny pískovcové pyramidy s nápisy, kolik tam leží rakouských a pruských vojínů. Prusové měli u sebe již tehdáž legitimační lístky v plechovém pouzdru v kapsičce u kalhot; Řehák tyto lístky sbíral a schovával. Rakušané tehdáž ještě legitimačních lístků neměli.

Mnozí hospodáři, řídící pohřbívání padlých, dbali o to, aby se hroby nekopaly na jejich louce, protože povstaly by nerovné hrbolaté drny, což by při sečení vadilo. Také můj otec nechal odstranit mrtvoly se své louky u lesa Svíbu pod "Prokopkou" položené, kol níž bylo 72 stoletých vrb, za kterými se kryli v bitvě rakouští vojáci, i za kupami sena, takže za každou vrbou a kupou sena leželi 2-3 mrtví. Na sousedícím obecním pastvišti dal otec vykopati tři veliké a hluboké hroby, do nichž sneseno a pohřbeno bylo 282 vojínů, mezi těmi veliké procento 27. myslivců, Štýřanů. Podobně jako na naší louce, bylo také v lese Havranci, malé to lesní stráni na severní straně lesa Svíbu, poblíž Benátek. O tento les bylo urputně bojováno, a střídavě jej opanovali několikráte Rakušané a zase Prusové. Proto také zde zůstalo mnoho padlých s obou stran. Les Havranec patřil, a až dosud patří, rodině Nálevka z Lípy. Občané zdejší obce sobě vyžádali od Prusů, aby rolník ve svém lese padlé vojíny pomohl také pohřbíti. Když rolník přišel se svojí čeledí, aby pomohl při pohřbívání, uteklo již kolik dnů a těla byla ve velikém stupni rozkladu. I poslal domů pro koně a řetěz, a když kůň byl přiveden, zadrhnul mrtvému vojínu řetěz na obě nohy a táhl jej tak z lesa do hlubokého příkopu po dolní (severní) a východní části lesa. Do tohoto příkopu, přes 200 m dlouhého, byli kladeni dva mrtví vespod a jeden navrch. Až na malé mezery byl celý příkop v řadu hrobů proměněn. Když příštího jara r. 1867 před květnou nedělí jsme my, chlapci, hledali "kočičky" ku posvěcení v lese Havranci, spatřil jsem na východní straně lesa toho v příkopu mezi dvěma hroby ležet rakouskou kuli od pušky. Skočil jsem do příkopu a spatřil jsem celou holou nohu (chodidlo) z hrobu vyčnívati; byla úplně černá. Uleknuv se hrozně, volal jsem ostatní chlapce, a ti běželi k dělníkům nedaleko od nás pracujícím. Byli to dělníci od naší obce najatí, kteří měli za úkol všechny hroby v katastru obce důkladně opravit, protože v zimě země na mnohých hrobech tak se slehla, že části mrtvol z hrobů vyčnívaly.

Pohřbívání mrtvol trvalo až včetně do 21. července, tedy po 18 dnů. Poslední dny byly prohledány husté části lesa, jako se děje o honech, procházeli totiž muž podle muže na několik roků od sebe, aby tak v houští lesním zapadlé mrtvoly byly nalezeny. A přece zůstalo pět mrtvol až do jara r. 1867 v lese Svíbu nepohřbených. Můj starší bratr Václav byl stále mimo dům se staršími chlapci na bojišti. Bylo to ve čtvrtek 5. července, kdy také mne vzal s sebou na naši louku do "Obory", neboť "Obora" se všeobecně les Svíb mezi lidem nazývá. Šel jsem za bratrem pomalu kus v zadu, ohlížel se na obě strany, co vojáků po polích leží, co tornister, rakouských čák, mysliveckých klobouků, pušek, šavlí, bodáků, všude je rozházeno. Nejvíc ovšem mne zarazilo, když jsem uhlídal naši louku, co tu vojáků leží za vrbami a za kupami sena, které byly zcela nízké, slehlé a rozcuchané. Všimnul jsem si, jak z vrb visí četné snětě dolů, kulí prostřelené.

Rozbitá stavení

Od vsi po polích k Svíbu leželo mnoho padlých vojínů pěších i dělostřelců rakouských. Na některých polích jich leželo jako o žních snopů na žitném poli. Také na Chlumu, v Mokrovousích, Třesovicích, Dohalicích byly četné budovy od granátů zasaženy. Viděl jsem, jak v tehdejší školní budově na Chlumu 4 zdi, dvě čelné a dvě vnitřní, jedinou kulí dělovou byly veskrz prostřeleny. Rovněž kostel na Chlumu byl od rakouských granátů, od Všestar vystřelených, velmi poškozen.

Hyeny bojiště

Vojíni pruští odnesli nejdříve své raněné a povětšině pohrbili také ihned pruské mrtvoly. Prusové své raněné odnášeli a dopravovali nejvíce do obcí a měst od bojiště na sever položených. V naší obci i v Čistěvsi byl po řídku raněný Prus. Jelikož les Svíb, maje rozlohy kol 90 hektarů, byl většinou porostlý hustým, keřovitým, dubovým lesem, a z jedné desítiny mladým, takřka neproniknutelným smrčím, nebylo snadno všechny raněné vojíny nalézti. A stalo se, že lidé, když mrtvoly pohřbívali, za kolik dnů po bitvě ještě přišli na živé raněné vojáky. Četl jsem článek prus. důstojníka, otisknutý v lipském ilust. časopise "Die Gartenlaube", z roku 1868, že ve čtvrtek dne 5. července jel se na koni podívat po bojišti. Když přijel do lesa Svíbu, pojednou zůstal zaražen, když z jedné houštiny se ozval lidský hlas. Popojel blíže a spatřil rakouského plukovníka, raněného a hrozně vysíleného, a kol něho se počali hýbati i jiní ranění vojíni rakouští a úpěnlivě, slabým hlasem prosili o vodu a pomoc. Pruský důstojník dojel do nejbližší vsi, praví, a když se as po 2 hodinách vrátil s pomocí, byl rak. plukovník mrtev a do podvlékaček svlečen. Z posuňků ostatních raněných, jichž řeči nerozuměl, vyrozuměl, že plukovník, když on odjel, asi dokonal, a "hyeny bojiště", jimiž se bojiště prvé dny po bitvě hemžilo, byly tu ihned, aby mrtvolu oloupily. Tito lupiči mrtvol a zloději lidského majetku, národnosti Češi i Němci, táhli v patách za pruským vojskem, aby po odchodu vojska z bojiště zahájili své nekalé řemeslo. Důkazem toho byly četné mrtvoly na bojiště do naha svléknuté, ačkoli v deštivý den bitvy byly všichni vojáci v pláště oblečeni. Když Prusové zpozorovali hnusné řádění lupičů na bojišti, rozmnožili hlídky v lese, kde se lupiči skrývali, a jali se je stíhat. Na prchající bylo stříleno a dva z nich ve Svíbu byli zastřeleni. Ti, kteří byli od Prusů chyceni, dostali bití a musili zde zůstat a zdejšímu lidu pomoci zakopávat mrtvoly, dokud se jim nepodařilo prchnouti.

Různé příhody poválečné

Po dobu pohřbívání vojínů jsem již do Svíbu nešel, ale díval jsem se při matce, když vojáky obsluhovala, na jejich rány, ba po kolik dnů ještě s jinými dětmi chodili jsme se dívat na mrtvolu vojína v prádle oblečenou, s hlavou obvázanou; ubožák ležel pod zahradou statku Kadečkova č. 30, u veřejného chodníku, nepohřbený.

S bratrem jsme častěji podvečer v zahradě za stodolou vypalovali nalezené měděné rakouské zápalky, pomocí rak. zpřeražených pušek (hlavní se zámky). Obyčejně jsem držel hlaveň na rameně, bratr natahoval kohoutek, nasadil na pánvici zápalku - kapsli - a spouštěl. Stalo se, když už po delším čase ještě našel 5 kapslí, vyzval mne, a za šera šli jsme jako obyčejně za stodolu bouchat. Bratr vypálil 3 zápalky, mně nasadil čtvrtou, aby on vzal opět hlaveň na rameno. Vyšla silná rána; bratr se zamotal, hlaveň nechal na zemi ležet a utekli jsme oba velni zděšeni. Hlaveň byla totiž nabitá, jako u mnoha rak. pušek. Den bitvy byl deštivý, pánvice u pušky, kam se zápalka nasazovala, byla mokrá, a zápalka selhala, nezapálivši prach. Byly případy, že dvě, až tři patrony byly v rak. pušce na sebe nabity a nevystřeleny. Vojín v hrozném ryku válečném, jsa ve stavu abnormálním, nezpozoroval, že jen zápalka vybuchla, a tak nabil patronu druhou i třetí. Stalo se, že jednoho dne při pohřbívání vojínů vyžádalo si 8 občanů z naší obce a 3 muži od hor, zde od Prusů zadržení, celkem tedy 10 mužů, aby jim vojín pruský, u nich na stráži stojící dovolil vystřelovat do terče rak. nabité pušky. Bylo to na poli, po levé straně horní cesty, vedoucí od vsi Máslojed do lesa Svíbu. Při vjezdu této cesty do lesa byla závora, aby jen s vědomím hajného se mohlo do lesa jezdit. Na levý postranní sloup této závory navléknuta byla rak. čáka a palba do terče počala. Pušek rakouských ležely tu celé hromady, a nabity byly skorem všechny. Také zápalek měl každý mrtvý vojín v tašce na řemenu upevněné dostatek. Když už mnoho ran vypálili, výstřely přilákány byly pruské patroly, mající dozor v lese Svíbu. Jednomu vojínu pruskému docela vystřelená kule prostřelila přilbu na hlavě. V malé chvíli byli občané od Prusů obklopeni a zajati. Prus, jenž občanům svolení ke střelbě dal, vpletl se mezi ostatní Prusy, a když se občané na něho odvolávali, nebyl k nalezení. Jen jediný, a sice Václav Skvrna, z těchto 10 mužů prchnul. Ostatní byli vedeni do dvora Hoříněvsi a zde přenocovali. Druhý den vedeni byli po dvou k sobě svázáni, obcí naší do vsi Světí před pruského generála. A zde, nebýti 14letého chlapce Václava Malíře, který mluvil německy a z povzdálí střelbě přihlížel a byl spoluzajat, a jenž dokazoval, že pouze do terče stříleli, byli by muži ti všichni ve vsi Světí postříleni. Smrtelnou úzkost však zde si všichni odbyli. Byli totiž po čas výslechu V. Malíře postaveni podél zdi panské stodoly na několik kroků jeden od druhého, a před každého na 15 kroků vzdálenosti postaveni 3 pruští vojínové ke střelbě připravení. Chvíle ta pro muže ty byla prý hrozná a děsně dlouhá. Konečně V. Malíř byl propuštěn domů a muži vedeni byli svázáni, pod silnou stráží do Pardubic, kde sídlil vyšší pruský generál, a zde v zámeckém sklepním vězení držáni po 7 týdnů, až do odchodu Prusů z Čech; bylo jim zakoušeti hlad a bití.

Příšera cholery

Také zdechliny koní byly delší čas na bojišti nezakopané a byly namnoze velmi naběhlé. Již v roku 1867-8 byly všechny zdechliny koňské na bojišti vykopány pro kosti, které byly od masa očištěny a draho placeny továrnami na výrobu špodia. Úřady ke všemu tomu zcela lhostejně se chovaly.

Ačkoliv zápach z mrtvol v lese Svíbu byl hrozný, ušetřena byla obec naše od epidemické choroby. Toliko jediný muž, lesní hlídač Stříbrný, zemřel cholerou. V sousedních vsích na bojišti od nás na jih položených, si cholera vyžádala četné oběti. Tu a tam celá rodina vymřela. V celých Čechách onemocnělo 67 000 lidí cholerou, z nich polovina zemřela. Také mezi pruským vojskem epidemie cholerová řádila a proto také Prusové brzy Čechy vyklidili.

Škoda způsobené zemědělcům

Tyto dva roky neúrody za sebou zanechaly po sobě mezi zemědělci v obcích na bojišti ležících velmi citlivé následky hospodářské. Nejenže mnohý rolník si musil peníze vydlužit, aby uhradil celoroční vydání, ale každý z nich měl v chlévě ztenčený stav dobytka, jejž roku 1865 musil pro nedostatek píce odprodati, a roku 1866 byly každému 1, 2 až 3 kusy rekvírovány. A následek toho byl, že se nedostávalo chlévské mrvy a tím i pole se po dva roky nedostatečně hnojila a umělých hnojiv tehdáž nebylo.

Náhrady státem za válkou způsobené škody byly zcela nedostatečné. Tak např. můj otec obdržel 840 zlatých za škodu na 42 korcích orných polí a 4 korcích louky a za dvě stelné krávy. Obilím a olejkou bylo u statku osetu 26 korců, v tom 5 korců olejky, kterou si otec odhadnul 10 korců po korci, tedy 50 korců, a vymlátil jen 9 korců. Jeden korec olejky platil tehdáž 10 zl. S olejkou stejnou cenu měla také pšenice. Toliko řepa cukrovka po 2 korcích otci dala malý příjem. Mimo peněžitou náhradu dostávalo poškozené rolnictvo náhradu v naturáliích a sice: erární chlebovou mouku, kroupy a jáhly a také zrnkovou kávu. Ti rolníci, kteří přišli na přípřeži o koně, dostali náhradou vojenského koně. Na rekvírovaný hovězí dobytek musil míti každý rolník od Prusů poukázku. Ten, kdo si ji nezaopatřil, nedostal ničeho. Tak v naší vsi chudému domkáři Václavu Hlavatému byla odebrána Prušáky jediná kráva. Hlavatý nemohl sehnat poukaz a také zaplacení za krávu nedostal. Hlavatý si již ke krávě nepomohl. Za tyto hrozné křivdy na rolnictvu státem páchané byli od občanů viněni všude v obcích na bojištích obecní starostové, a těmto i po letech ještě dosti často spíláno. Já však vidím vinu v tom, že tehdejší rolnictvo nevědělo si rady. Vždyť na př. za rok 1865, kdy se nesklidil s polí ani výsevek, nežádalo rolnictvo ani o státní podpory, ani o odpis daně, a tuto na krejcar zaplatilo.

Poškozené lesy

V lese Svíbu byl vysoký borový les obecní tak poškozen, že musil býti vykácen. Rovněž vysoký les rolníka Prokše čís. 20 musil býti vykácen. Při kácení lesa Prokšova přišli dřevaři na zvláštní zjev. Při řezání jedné z vysokých borovic našli ve kmenu u samé koruny do pola zarytý pruský tolar. Dělníci, nepochopivše veliký význam tohoto nálezu, tolar ze dřeva dobyli a schovali. O případu tom se soudilo, že rakouský granát zasáhnul Prušákovi tolar v kapse, a tento vymrštěn takou prudkostí, že zarazil se obrubou do kmene. Olověných kulí z pušek nalezeno a přeřezáno v kmenech ze Svíbu pocházejících velmi mnoho. Avšak v žádném kmenu jich nebylo tolik vestřelených, jako v našich 72 vrbách kol louky pod lesem "prokopkou", jež měly v průřezu metr i více. Když jsem tyto vrby, co hospodář, vždy po osmi kmenech ročně nechal vykopat, schovával jsem nalezené kule vždy s kouskem dřeva, v němž vězela. Měl jsem takovýchto kousků ve velikosti polének do plotny přes sto, s kulemi rakouskými i pruskými. Polénka ta měl jsem srovnána při zdi ve světnici, kde se nebydlilo. Když v den pohřbu mého otce v zimě r. 1893 manželka poslala mladší služku brzy ráno vytápět vymrzlou světnici, použila k tomu služka polének zde srovnaných, a spálila mi je všechny. A tak mi zbyl na památku kus 15 cm silného smrku, v němž zaražen je střep granátu. Množství kulí prorazilo slabou vrstvu dřeva těchto kotlavých vrb, a byly v červotočině uvnitř vrb nalezeny.

V lese Holé u Sadové bylo mezi dubovým porostem mnoho věkovitých dubů, které byly částečně zpřeráženy, částečně větví zbaveny. Prusové za této hrozné kanonády rakouské v lese Holé dlící, vyprávěli, že trpěli padajícími kusy kmenů dubových a větvemi uraženými tolik, jako granáty.

Doslov

Prusové po válce sesbírali všechny zbraně po bojišti a odváželi na vozech do Pruska. Rovněž množství na bojišti zanechaných rak. děl odváželi po válce. Největší počet děl a vozů se zbraněmi projelo po silnici naší obcí.

Posádka pruská v naší obci čítala prvé týdny po válce i s důstojníky a lékaři kol 200 mužů a denně byl zde v hospodě č. 1 poražen 1 kus dobytka. Vojáci této prvé posádky byli většinou suroví a velice hrubí lidé. Několik občanů, mezi těmi starosta Fejgl, hostinský Kadečka, můj otec a jiní byli od těchto Prusů ztýráni. Po čase byli tito Prušáci vystřídáni jiným mužstvem, jež sestávalo se ze starých tátů, záložníků, a ti docela vlídně a po lidsku s občanstvem zacházeli.

Celkem byla posádka pruská v naší obci 8 týdnů, poslední čas byla již značně seslabená. Občané zvykli si již na vojsko pruské, a s muži poslední posádky této se přátelsky loučili.